Vzpomínka

Dnes, 25.9.2008, by Bondy oslavil své třinácté narozeniny. A stejně tolik bylo mě, když nám vstoupil do života. Přestože si pamatuju na to půlroční vyplašené štěně a kolem domu, kde se narodil, jezdívám na výlety na kole, jeho původ a počátek zůstává zahalený v mlze. Pravděpodobně byl výsledkem činnosti, jak bychom dnes řekli, množitele, který odchoval vrh na nepapírové feně nakryté nepapírovým psem. Nevím ani, zda a kolik měl sourozenců, neboť když se na něj jela část rodiny podívat, táhlo mu na pátý měsíc. Prý ho dokonce vrátili policisté jako nevhodného pro policejní službu. 

Já ho poprvé uviděla až když jsme si pro něj jeli a byla jsem zklamaná! Co je to za nepovedence? Vždyť mu vůbec nestojí uši! Mé kynologické znalosti v té době pocházely pouze z omezeného knižního zdroje a kdepak by mě bývalo bylo napadlo, že německý ovčák se nerodí s ušima nahoru? Až na ty uši to byl pes impozantní a zvědavě nebojácný. Jméno jsme v té době vůbec neřešili, majitelka nám po telefonu řekla, že se jmenuje Wondy, z čehož se na očkováku vyklubal Bondy a tento omyl byl pravděpodobně způsoben špatným telefonním spojením.

 Bondyho jsme tedy dovezli domů s kusem deky, na kterou s mámou lehával. Pejsek si zalezl na popelnici a odmítal vystrčit nos celkem dlouho. Po týdnu už se v podstatě otrkal, dotruchlil a začal se radovat ze života. Kynologicky nezkušení jsme na něm v průběhu vykonali řadu prohřešků (a nejvíc já), což se nám díky jeho milionové povaze nikdy nevymstilo. Až do konce mých dnů zůstane navždy tím prvním psem, který mě naučil, že psí láska není prostoduše naivní a hloupá, ale naprosto ryzí, upřímná a bezpodmínečná.