Sedmá putovní procházka Rožnov pod Radhoštěm

Praporčíkův osobní deník, hvězdný čas 10.04.10.06:00

Probudil mě strašlivý jekot mé časomíry a já oběma očima zamžourala do kalného rána. Proboha, proč vůbec vstávám? Do služby dnes nemusím a po zhodnocení venkovního počasí trikodérem to vypadá, že je pěkně.... hnusně. Než jsem opět upadla do komatu, začala vedlejší kajuta náhle jevit známky aktivity a z duraniem potažených dveří se vyloupla neznámá forma života. Neznámá do doby, než jsem konečně našla brýle. V sestavě praporčík Ari, praporčík Kuba a náš nadčasový "ohař" akiťák Ori, jsme po krátkých peripetiích doklopýtali na ranvej, kde měl parkovat místní transportér Šalina08, který nás měl odvézt k mezihvězdnému křižníku Radegast, který dále pokračuje ve směru starship Vsacan.

Uběhlo pět minut. Uběhlo deset minut a transportér stále nikde. Začali jsme jevit intenzivní neklid: kolega praporčík se ošíval, Ori vřískal. Po zabodnutí krhavého oka do jízdního řádu jsme naznali, že to možná vlastně vůbec nestihneme. Bez lístku, kreditů v kapse a se čtyřmi minutami rezervy do odletu Radegastu nevypadaly naše vyhlídky vůbec růžově. Naštěstí transportér Šalina08 dokázal, že je jeho pověst zasloužená a ušetřil nám další dvě minuty času. Když dosedl na nástupiště, vystřelili jsme jako z praku a s jazykem na vestě valili pro lístky a taky zjistit odkudže nám to odlétá. Do mezihvězdného křižníku Radegast jsme dorazili minutu předtím, než se odlepil ze stanice, oči vykulené, uniformy propocené, jazyky až na zem. Kdybychom tak věděli, že naše potíže tím jenom začínají...

Praporčíkův osobní deník, hvězdný čas 10.04.10.07:40

Právě kolem prošla kontrola palubních lístků a sdělila nám, že na trase Radegast - Vsacan je výluka. To je zlé, protože na přeskok z jedné lodi do druhé máme pouhé čtyři minuty a vzhledem k tomu, že transportéry při rychlosti 60km/h nefungují, musíme použít klasickou metodu dveří. Praporčík Kuba dostává tik do ramen, Ori kvílí a mě cuká levé oko. Přesto všechny uklidňuju: stihneme to! Musíme, protože jinak jsme v troubě! Nalézáme do prastarého přepravníku Karosa05 a odevzdaně se necháváme unášet v dál. Že je Karosa prastará, o tom svědčí zdevastovaná sedadla a podivné zvuky linoucí se celou dobu z motoru. Oči mi zabloudí na sedadlo přede mnou. Jakýsi mladík vyzývá ženu lehkých mravů, aby mu zavolala na výše uvedené číslo. Myslím, že radši budu sledovat ubíhající krajinu..

Praporčíkův osobní deník, hvězdný čas 10.04.10.09:10

"But it is over nooooooow!" zní mi v uších jeden prastarý song. Ten sice pojednává o lásce, ovšem svým způsobem dokonale vystihuje naši situaci. Poté, co jsme opustili útroby Karosy05, jsme se nahrnuli do Radegastu II a ke své hrůze zjistili, že má dvacet minut sekyru. Praporčík Kuba dostává tik do rukou, Oriho vysoké kníííííí přechází do temného auauuuuu, mě začíná škubat i v druhém oku. Průvodčí se nám sice omluví za zpoždění a vytiskne nám náhradní řešení, ale při pohledu na něj musí být každému jasné, že "it is over noooow!" Odevzdaně beru do ruky komunikátor a začínám psát krátkou zprávu. V tu chvíli Radegast dobržďuje a navíc se ozve přízračné "beep", ohlašující doručenou zprávu. Překotně vyskakujeme ven a rozhlížíme se. Vsacan již musel dávno přejít do hyperprostoru, protože nejsou vidět ani jeho zadní světla. Jsme v Hranicích na Moravě, odkud se dostaneme dál až za hodinu. Naše rezerva, čítající původně hodinu a půl před začátkem akce, se proměnila v půlhodinu po začátku akce. Dopisuju zprávu a odesílám. Praporčík Kuba kleje, Ori kropí ceduli Vítejte v Hranicích na Moravě. Odevzdaně krčím rameny a snažím se vymyslet náhradní plán. Nejprve musíme někde sehnat kredity a tak vyrážíme směr centrum. Cestou míjíme autobusové nádraží a tak sondujeme, jestli nemáme i jinou alternativu. Jedna by se možná našla, ale než si to stačím potvrdit, ozve se opět komunikátor. Zdá se, že nás z téhle pusté planety vytáhne průzkumná loď USS Fajkýš. Všem se nám ulevilo, (včetně Oriho, jehož úlevu jsem táhla pět bloků než jsme našli odpaďák), takže jsme pokračovali dál ve směru centrum, sehnali kredity, jídlo a upravili Oriho do přijatelné podoby.

Praporčíkův osobní deník, hvězdný čas 10.04.10.10:15 

Jedeme, jedeme dál! Sedím na sedadle druhého pilota v zeleném USS Fajkýš, s Orim v objetí. Krajina, kterou projíždíme, je fantastická a dechberoucí. Praporčík Kuba si užívá láskyplného slinění za krk kapitána posádky Feiko a já poklidný let. Kacířsky si vzpomenu na svoji vlastní NCC Inugoya, která by byla nepoměrně hlučnější, nehledě na to, jestli by vůbec dolétla až sem. Ori cestu ocenil po svém. Poté, co důkladně olízal palubní desku, na ní zanechal několik chuchvalců svých chlupů, takže když jsme zastavili, bylo co obírat. Na místě již čekali ostatní "účastníci zájezdu" a tak jsme mohli společně do skanzenu. Dřevěné domky byly opravdu unikátní a některé věci z interiéru mi připomněly můj vlastní domov: dřevěné schody na patro, ošatky, trakař... Přestože bylo v areálu mnohé k vidění, Ori se začal nudit a tak se z něj stal nejuřvanější pes celého dne. Kdykoliv jsem zapadla do některého ze stavení a ozval se venku kvílivý řev, věděla jsem, kdo ho vyluzuje. 

Skanzen je nadmíru zajímavé místo, které se pyšní atmosférou, úžasným kostelíkem a malým hřbitůvkem, kde odpočívají samé osobnosti, včetně Emila Zátopka. Dozvěděli jsme se spoustu informací od ochotné průvodkyně, která byla velmi milá a moc se jí líbili naši psi. Prohlídkou skanzenu měla naše účast končit; praporčík Kuba měl k večeru další aktiva, mimoto absence rozumného spojení a výluka na trati nám znemožňovala setrvat déle... Ovšem vyšší moc měla s námi pro tento den jiné plány...

Praporčíkův osobní deník, hvězdný čas 10.04.10.12:30

Únos! Jak jinak se dá nazvat, když vám někdo hodí pytel přes hlavu, odvleče vás do lodi a odveze neznámo kam? Když jsme se postupně rozloučili téměř se všemi, vzbudila naše napřažená pravice na tváři prvního důstojníka posádky USS Fajkýš stín nevole. Další stín se vzápětí objevil za našimi zády a pak nás zahalila milosrdná tma.. Naštěstí pytlovina měla konzistenci punčochových kalhot, takže jsem mohla sledovat cestu a sypat hrášek.. Kopce, které se objevily po naší pravici byly naprosto fantastické a slunce, které se na chvíli vydralo zpoza mraků jim dodalo tajuplnou atmosféru. Kdybych nevěděla, že jsem na severní Moravě, myslela bych si, že jsem se znova ocitla v Innsbrucku. Vylodili jsme se uprostřed lesů a byli odvlečeni do blízkého hotelu, kde už byla zábava v plném proudu. Ochutnali jsme místní speciality a blíže se seznámili s některými dalšími lidmi. Poklidná atmosféra ani v nejmenším nenaznačovala, že to nejhorší nás ještě čeká...

Praporčíkův osobní deník, hvězdný čas 10.04.10.13:50

Stojím uprostřed polozalesněného kopce, nohy se mi třesou, srdce mlátí o hrudní koš a dýchám jako bullteriér. Odsud zespoda vidím zástup šplhající rychlostí olympijských běžců, pode mnou už nikdo není, jsem poslední. A jak se jeden vůbec dostane do takové situace? Z hotelu jsme vyrazili na avizovaný výšlap. Cesta se klikatila mírně vzhůru, ovšem pak modrá značka sprostě zahnula doleva, přímo na dechberoucí smrťák. Vysokohorští mazáci typu Fajkýšovi, skákali nahoru po kamenech jako kamzíci a brzo zmizeli z dohledu. S praporčíkem Kubou jsme si vyměnili krátký pohled a pokrčení ramen a vyrazili za nimi. Brzo nás předběhli i všichni ostatní a nakonec jsem se ploužila do svahu sama. Kuba s Orim se vydali na předsunutý výsadek a brzy mi zmizeli z dohledu. Našla jsem si pěkný, rozsochatý klacek a belhala se nahoru za nimi. Vím, co si myslíte. Myslíte na všechny ty obrázky dokonalých posádek kosmických lodí v upnutých uniformách, na kterých není ani gram tuku navíc a kteří se energicky, nezničitelně a s colgateovým úsměvem na rtech pouští tam, kam se dosud nikdo nevydal. Tak na to opravdu rychle zapomeňte. Poskakováním kolem mikroskopu si dokážete uhnat akorát masivní dioptrie a od sezení ve velitelském křesle vám nenaroste nic jiného, než zadek. Jistě, trávíme určitou dobu v tělocvičně, ale jak už jsem řekla.. není to vůbec vidět, natož cítit ve chvíli, kdy to opravdu potřebujete.

Když jsem se nakonec vydrápala nahoru na Pustevny, naskytl se mi úžasný výhled na kopce okolo. Jo, tohle je ráj. Svůj pomocný klacek jsem láskyplně odložila u rozcestníku a vydala se do místní malebné hospůdky, s malebným interiérem. Ledva jsem se usadila ke stolu, venku se pomalu plíživě změnila atmosféra. Nejdřív se přihnal mrak a začalo drobně pršet. Pak padat kroupy a nakonec chumelit tak, že nebylo téměř vidět na krok. Dojedli jsme, co jsme měli objednané a vydali se na zpáteční cestu. Během pěti vteřin se z nás stali pochodující sněhuláci a vločky vířily kolem nás ve zběsilém tanci. Krajina se okamžitě proměnila v bílou pláň a sníh pokrýval každičkou větévku, stéblo trávy i hlavičky devětsilu. Začala jsem opět zaostávat: vítr mi hnal vločky do očí, což znamenalo, že jsem přes vizor brzy vůbec nic neviděla a zahalila mě bílá tma. Jak jsme sestupovali níž, měnilo se i množství a charakter srážek a nastoupila mlha. To ovšem neměnilo nic na tom, že kdo neměl nepromokavé oblečení, byl brzy "durch". Zpátky do hotelu jsme nakonec dorazili všichni a po krátkém rozloučení se vydali zpátky domů.

Praporčíkův osobní deník, hvězdný čas 10.04.10.20:20 

USS Fajkýš právě odrazil od našich břehů. Praporčík Kuba opustil svou ubikaci a vydal se neznámo kam a Ori se věnuje své misce. Diktuju deníku tyhle řádky, aby dojmy nevyprchaly dřív, než do sebe hodím litr čaje s medem na bolavý krk a svalím se do peří. A musím říct, že jsem ráda, že jsem mohla být u toho. Celá akce mi připomněla jinou, dávno ztracenou v běhu času a vzpomínek, jejíž nejlepší jádro tvořili skvělí lidé a extrémní podmínky včetně počasí. Velké díky patří organizátorům z CHS Daschia, všem účastníkům a speciální dík patří posádce USS Fajkýš: máte to u mě! 

-->FOTOGALERIE<--