Mikoušek

Miky, prozatím poslední člen naší Inugoya smečky, se narodil 7.7.2007 v Břeclavi. Na rozdíl od Bondyho jsou počátky jeho příchodu mezi nás víc než jasné, i když možná poněkud smutné.

Během jara a léta roku 2007 se začal Bondyho zdravotní stav rapidně zhoršovat. Přestával ovládat obě zadní nohy a postupně již nebyl schopen opustit dvorek a dojít byť pár metrů ven. Proto jsme se obávali, že by zimu již nemusel přečkat a začali uvažovat o nástupci. Volba padla opět na německého ovčáka, tentokrát buď celočerného nebo vlkošedého a pokud možno ostrého, neboť zloději ve dne v noci chodějí a je tedy potřeba hlídat.

Na webu psi-inzerce.cz jsem objevila příspěvek inzerující vrh vlkošedých a celočerných štěňat v Břeclavi, kde měli posledního volného vlkošedého pejska. Po konzultaci s rodinou jsem se spolu s bratrem jela na plyšátka podívat. U branky nás kromě usměvavé majitelky přivítal pes velikosti malého medvěda a v zahradě se batolila štěnda, která zkoumala svět. Dlouho jsme si o nich povídali a mě překvapilo, jak je majitelka od sebe snadno rozpozná. Pro mě to byla přibližně stejně velká, různě barevná klubíčka, z nichž jedno se mi blaženě přisálo na prst.

Protože nebylo o čem rozhodovat, koncem prázdnin jsem si pro plyšátko jela znova. Nejdřív se strhla lítá bitka o to, jak se malý bude jmenovat a ani den odebrání nezačal zrovna růžově - v šest ráno celé město vzbudil požární poplach. Než jsme zjistili situaci, ujel mi vlak, takže k Mikýskovým jsem dorazila se značným zpožděním. Na mě už známé zahrádce bylo nějak pusto, ale jen na chvíli - brzy se ze záhonku s paprikami a rajčaty halasně vyřítila chlupatá štěnda. Mikoušek se mnou nejdříve vůbec nechtěl. Zatínal drápky do své první paničky a vypadal nervózně. Ochotní majitelé nás s Mikouškem zavezli až na vlak, kde jsem plyšátko před nádražní budovou vypustila na trávník, abych mu dala napít a eventuálně se vyčůralo. To byla ovšem chyba. Zvědavec Mikoušek se napil a pak hajdy do blízkého křoví, zkoumat, co je tam zajímavého. Jelikož křoví bylo husté a nedalo se do něj vlézt z žádné strany, zatrnulo ve mě. Malej mě nezná, zavolat ho tedy nelze, propána, co budu dělat? V tu chvíli jsem děkovala za spásný nápad vzít s sebou kromě vody také pískací činku. Po zapískání se Mikoušek vybatolil z podrostu a metelil se podívat, co se to děje zajímavého.

Cesta vlakem už tak dobrodružná nebyla, ale štěndo vyvolávalo úsměvy a reakce spolucestujících. V Brně jsme si dali krátkou přestávku na venčení a strávili ji na Denisových sadech. Mikýsek se napil, natáhl a usnul do doby, než ho vzbudila majestátní doga, která se přišla podívat, co zajímavého tam leží. Štěndo svoji první příležitost k socializaci okázale ignorovalo a opět upadlo do komatu, v čemž pokračovalo i další úsek cesty. Neklid začal až těsně před cílovou zastávkou a tak opět následoval maraton na trávník. A chvíli na to seznámení s bratrem a přítelem, kteří se plyšáčka nemohli dočkat a přišli nám naproti.

Taky Bondík ožil. Měl radost, že za ním přišla návštěva, když už sám ven nemůže. A tak nám do života vpadla malá vlkošedá piraňa, která neposedí, nepostojí, vyrábí krátery a pro klacek by snad i přes plot skočila. A my jsme rádi, že ho máme.