Japonština

Začneme trochu netradičně povídáním, které se psy zdánlivě nesouvisí. Nicméně, je pravdou, že se mi líbí Japonci. A nemám teď na mysli příslušníky silnějšího pohlaví ze Země vycházejícího slunce, nýbrž psí plemena jako je Shiba inu a Akita inu.

A když „Japonec“, tak také pořádné japonské jméno. Neumím si představit majestátní akitu, na kterou majitel pokřikuje: „Debrecínko, k noze!“ (Věřte nevěřte, taková podivná jména dává svým odchovům jedna CHS jezevčíků s tím, jak jsou hezky „česká“) a nebo třeba: „Barbaro von Johenhofen, aport!“ Na druhou stranu, pro akity se nehodí ani většina lidských japonských příjmení. To by se vám mohlo lehce stát, že povedete svého psa po frekventované ulici, když uslyšíte nadšený výkřik: „Jé, Suzuki!“ A vy nebudete vědět, jestli kolemjdoucí obdivují vašeho psa nebo nějaký výrobek této firmy. Rovněž jsou nebezpečná jména jako je například Yamashita, zvláště pak v destinacích, kde se houfně vyskytují turisté z Japonska. Možná byste těžko vysvětlovali, že vaše zoufalé pořvávání platilo vašemu psovi a ne Yamashitovi, který nechápe, odkud ho znáte.

Japonština v sobě skrývá mnohem víc zákeřností, než byste na první pohled od tohoto poetického jazyka očekávali. Za prvé, Japonci nemají klasickou abecedu, což znamená, že chcete-li určitou kombinaci slabik a zvuků, která zní na první poslech autenticky a je líbivá, mohli byste narazit. Vezměme si například jméno Feiko. Co na tom není japonského, říkáte si? Právě to počáteční F-E. A nebo toužíte-li po jménu začínající na L, můžete na něj rovnou zapomenout. Japonci sice používají pro naše „L“ svoje měkčené „R“, ale Laika se bude vždycky psát jako Raika.

Pokud si přese všechna úskalí nějaké to jméno poskládáte, můžete zjistit, že sledu zvuků neodpovídá žádné originální slovo, které by mělo nějaký význam a budete-li ho chtít zapsat tak, jak se čte, budete muset použít katakanu, což je japonská abeceda, která se používá pro slova cizí, přejatá a pro křestní jména jiná než japonská.

O tom, že japonština umí potrápit, svědčí ještě jeden fakt a to je tzv. roomaji [rómadži], čili přepis japonštiny do latinky. Čeština se v tomto chová dost zvláštně a používá jakousi počeštěnou modifikaci roomaji. Příklad? V FCI standartu akity se můžete dočíst o něčem, čemu se říká urajiro. Vysvětlení toho, co ten pojem znamená odsuňme prozatím stranou a zaměřme se na samotné slovo. Někteří autoři uvádí slovo ve správném přepisu, tedy jako urajiro. To ale svádí k tomu, aby se to četlo jako [urajiro], což je samozřejmě špatně. Jiní autoři uvádějí počeštělý přepis, který odpovídá správné výslovnosti, tedy [uradžiro]. Pro mě osobně je ale z určitého hlediska ten druhý způsob nepochopitelný a poněkud… kacířstvím zavánějící.

Neboť například pro němčinu rozhodně nepoužíváme zápis: „švarc vald“, ale píšeme normálně schwarz Wald, stejně tak v angličtině místo „aj lév jů“ píšeme I love you. Proč by tedy japonština měla být výjimkou? Její čtení je přitom mnohem jednodušší než u výše zmíněné angličtiny, kde si snad u každého slova musíte zpočátku vypomoct slovníkem s vypsanou výslovností. Krom toho byste pak museli psát i známá slova jako je „sensei“ zápisem „sensé“; „tenshi“ zápisem „tenši“ (a kde je pak hranice mezi tenši a českým tenčí, čili [tenší]?) a vůbec všechna slova, co jich jen je: „gyuunyuu“ jako „gjúnjú“, „okaasan“ jako „okásan“ (brr, fujtajbl), „oyasumi nasai“ „ojasumi nasaj“..

A proč tedy rovnou ne celé věty? „Watashi ha ryuugakusei desu“. „Vataši va rjúgaksé des.“ Ano, je to děs.

Ale podobné „svatokrádeže“ v podobě „prznění“ jazyka se dopouštějí i jinde; nedávno jsem například se zájmem listovala učebnicí japonštiny v knihkupectví Waterstone, Norwich, UK, kde jsem se dozvěděla, že anglické „roomaji“ pro „desu“ je „dess“. Děs se zvýšil a učebnice byla odložena zpátky na své místo.

Závěrem bych chtěla říct, že je to na vás, milí čtenáři, jaký způsob si vyberete. Ono v podstatě není nic špatného ani na tom českém „rómadži“, pokud vám to tak vyhovuje. Za sebe můžu říct, že moje plyšové „Yume“ nikdy „Jume“ nebude. Gomennasai.