Jak to všechno začalo

Máte rádi Nekonečný příběh? Měli byste, protože se tentokrát přeneseme do říše fantasie a čistých spekulací. Náš fiktivní příběh má však reálný základ; nechť mi hlavní aktéři prominou, ale za vším hledej.. Rudolfovy. Alespoň co se akit týče.

Už ani nevím kde a jak, snad na internetu, jednoho dne jsem natrefila na obrázek akity inu. Mám slabost pro všechno „velké“; líbí se mi oceány, nekonečné pláně, vysocí kluci a velcí psi. Přesněji řečeno.. velcí psi s ušima nahoru. A akita měla přesně to, co má pes mít: nepřešlechtěný vzhled, uši nahoru, perfektní výšku a jako bonus i výraz, který budil zdání, že se pořád usmívá. Moje první myšlenka byla: „Takového psa jednou chci!“, která ovšem zvadla ve chvíli, kdy jsem narazila na zmínky o agresivitě a dominanci, včetně důrazné poznámky „jen do zkušených rukou“. Rychlá rekapitulace mých zkušeností (Jeden německý ovčák, zcela nepochopen, výchovně zmrven a jen díky jeho neopakovatelné povaze skvělý pes.) mé ochlazení jen urychlila a k naprostému zmražení došlo ve chvíli, kdy jsem na ulici na periferii Brna potkala jednu slečnu s akitou. Pes nejevil zájem o okolí a slečna, která se přesvědčila, že nejsem úchyl ani nebudu somrovat peníze, mi prozradila, že toto skvostné zvíře je pěkná mrcha, navíc ještě lovec všeho, co se pohne. Ránu z milosti mi zasadilo už jen brouzdání po nejznámějších pejskařských serverech a CHS, které obsahovaly nejčastěji stejné informace pořízené u jednoho zdroje metodou CTRL+C, CTRL+V.

To snad ne? Všichni se vzácně shodují. Akita je bestie, řezník, vlk v rouše beránčím, vychovat se to nedá, neposlouchá to, sežere mě to zaživa. Děkuju pěkně! To radši zůstanu u těch NOček. A akity jsem pustila z hlavy.

Ovšem do doby, než jsem zase jednou seděla v práci u PC, čekaje tři hodiny na to, než mi doběhne gel. Všechny emaily pročtené, všechny diskusní servery prolistované, co mám dělat? Otevřela jsem prohlížeč se strejdou Googlem a chvíli váhala. Pak mi prsty přelétly po klávesnici a do vyhledávače zadaly „akita inu“. Mezi prvními weby, které mi Google nabídl byly i jakési stránky Hagura Go Harukaze (Ha-co? Kde je sakra ta akita?) a já se nestačila divit. A divit jsem se nepřestala ani poté, co jsem prolítla všechny fotky, přečetla všechny informace, rozhovory a články. Co to sakra je? Kde jsou zkrvavené údy, počet sežraných psů a pokousaných lidí? To bude určitě fotomontáž. A nebo je majitel nějaký profesionální výcvikář a ten pes má na věšáku sbírku ostnáčů. A ty dvě fenky, Bibi a Summer, to jsou určitě vycpané makety… Následoval dotaz do Návštěvní knihy (Chovatelé jsou tak nafoukaní, jak z toho nekouká kšeft, tak se určitě neozvou!) a opuštění oné stránky.

Čím víc odkazů jsem poté procházela, tím víc mi ona inkriminovaná webovka připadala podezřelejší. Všude jinde se akity prezentují jako jakési nezvladatelné obludy s plovacími blánami mezi prsty a tady mi budou tvrdit úplný opak? Vrátila jsem se a pročetla ji znova. K mému úžasu se mezitím v Návštěvní knize objevila vstřícná odpověď, která mě navedla k další otázce.. a… pak jsem se vracela téměř denně. Nakonec dopisování pokračovalo i přes email a vyvrcholilo domluveným Rendez-vous na MVP v Brně.

Psal se únor 2008, když jsem svého nebohého přítele vlekla za ranního kuropění k bráně areálu Výstaviště a nemohla se dočkat, až se dostaneme ve frontě na řadu a uvidíme psy. Pavilon Z byl narvaný k prasknutí a kolem se kromě davů a davů lidí promenovali nejrůznější psi. Mě však v tu chvíli zajímaly pouze akity a shiby. Akití kruh jsme našli záhy. Kolem posedávali a postávali nejrůznější psi a fenky, ale kterýpak je ten slavný Haguro? To jsme věděli až ve chvíli, kdy přišla na řadu jeho třída. Rozhodčí cosi sděloval publiku, bylo však tak narváno a všeobecně hlučno, že jsme nezaslechli téměř nic. Nicméně podle čehosi jsme instinktivně vyrozuměli, že Hagísek vyhrál. Hurá. Psi opustili kruh a pan Rudolf se dal s kýmsi do řeči. Vypadalo to na dlouhý rozhovor a tak jsme se rozhodli, že se ještě mrkneme po těch shibách a pak se vrátíme. To jsem ovšem netušila, že právě činím málem chybu vpravdě osudovou! Když jsme se totiž kolem dog proboxovali zpět, po panu Rudolfovi nebylo ani památky. Dokonce ani kolem kruhu jsme ho nikde neviděli. A čas běžel a lidi se rozcházeli. Chudák přítel, málem mě musel křísit. Těžko popisovat, jak jsem byla naštvaná a zklamaná. Konečně jsem se mohla dozvědět něco o těch skutečných akitách a já to takhle hloupě prošvihnu! Rozhodovali jsme se, co dělat dál. Přítel navrhoval, abychom se na akity vyptali někoho jiného a tak jsme oslovili jakousi paní. Místo otázky: „A prosím vás, je to pes do bytu?“ jsem vypálila: „Nevíte, kde jsou Rudolfovi?“ Paní věděla a poradila. Měli jsme štěstí, protože byli již téměř na odchodu. Ale i tak ještě chvíli setrvali kvůli vyzvednutí ocenění a tak jsem se nejenže mohla pěkně vyptat, ale dokonce, věřte nebo ne, mohla jsem si sáhnout na Hagura! Ta tolik propagovaná zabijácká agresivní akita tu stála přede mnou a tvářila se lehce nezúčastněně. Natáhla jsem ruku, aby si mě mohl očichat a v duchu přemýšlela, kolik prstů můžu postrádat, aniž bych přišla o funkčnost pravičky. Pes pořád nic. Dotkla jsem se jeho hlavy. Ha! Pohnul se! A teď mě rafne! Haguro se na mě klidně přátelsky podíval, jako by říkal: „Co blbneš, holka?“ Okamžitě mě zamrazilo podél páteře. Trvalo to jen krátce, ale já propadla těm hnědým očím a hlavně tomu, co říkaly. To byl pohled skutečného samuraje.

Výstavní úspěchy a přátelské chování si zaslouží odměnu a tak jsem vytáhla z batohu sáček s dobrůtkami. Prodavačka mě ujišťovala o jejich nezávadnosti a o tom, že u psů prostě frčí a tak jsem neodolala a pořídila je.

Sotva jsem stihla zapnout zip u batohu, Haguro se plavně vznesl a uzmul celý pytlík, aniž by o mě třeba jen zubem zavadil. Páníček mu ho zase sebral, ale pár dobrůtek mu dal. Hagískův klid byl náhle pryč a on se celý radostně rozvrtěl; přišla panička s oceněním. Následovalo ještě společné focení (K radosti mého přítele, neboť se zvěčňování obvykle vyhýbám jako čert kříži!) a prohlídka pravého akitího kalendáře Made in Japan. A pak se Rudolfovi i ten neobyčejný pes odebrali domů.

Následovala intenzivní emailová korespondence a já ani nemusela dlouho přemýšlet, abych věděla, že už jsem v akití pasti. Sraz Haguro no Kaigou mě v tom jen utvrdil a já poznala další báječné feny (Feiko, Cuči..) a psy. Také bonitace konané v Praze a osobní setkání s poradkyní chovu paní Hamplovou dovršily mou zkázu. Jsem ztracená a přiznávám to. Tentokrát ani střízlivý rozum mého přítele, který jinak brání tomu, abych byt zaplavila ještěrkami, psy, rybami a kdoví čím, nedokázal hnout s mojí umanutostí. Budiž můj příklad varováním pro všechny: nebrouzdejte na internetu, může to mít nečekané (a hlavně trvalé) následky!

Zbývala už jen poslední věc: vybrat si vhodnou CHS, zařadit se na seznam čekatelů a .. doufat, že se usměje štěstí.

Nevím, kdy a jestli se štěňátko – pejsek – narodí. Nevím, jestli přítel nepřijde o nervy. Nevím, co udělá Miky, až plyšáčka přivezu k seznámení. Nevím, kolik bude loužiček, sežraných bot a děravých rukou. Nevím, jestli najdu odvahu jít s ním na výstavu. A možná, že z toho všeho nakonec zešílím já. Ale každopádně doufám, že pejsek bude alespoň z poloviny takový, jako je Haguro a lidi, které bude potkávat, bude ovlivňovat stejně pozitivně, jako Hagísek ovlivnil mě. Tak a teď víte všechno.

Plyšátko je v současné době ještě kdesi „na houbách“. Veškeré plány typu „jaký obojek“, „kam na výlet“, „jaké krmení“ a „jaký veterinář“, jsou prozatím kdesi v oblasti přání a snů. A o snech bude hned následující plyšátkovský článek.