Jak se žije v Brně

Ori vypráví aneb Jeho pohled na události:

Říká se, že první krůčky nového přírustku v rodině bývají provázeny nadšeným jásotem. Tak teda nevím, co se to traduje za blbost, protože ty moje provázel spíš hurónský řev. "Šmarjá, kam to leze?" nechala se slyšet Velká, když jsem se pokoušel dostat se k rybičkám. Nevím, co má, musím se přece důkladně seznámit s celým osazenstvem bytu. "Ori, ticho!" houknul Velkej, když jsem v pět ráno dostal chuť zpívat. Se nezblázněte, Gott už je v důchodu, chce to novou krev. Na to vaše trapný "sedni-lehni" jste si měli sehnat ovčáka, já budu hvězda!

Většinu času trávím s Velkou. Svoje přízvisko Otrava si zasloužila dokonale. Dává mi jíst pravidelně (a ne kdy chci!), nutí mě nosit tu pitomou šňůru (takže nemůžu jít, kam se mi zlíbí, třeba zpátky domů, do Prahy!), čeká s pytlíkem v ruce, až se vybobkuju (ale hedvábnej toaleťák mi nenabídne!), a hlavně, zavedla pitomý pravidla. Tak třeba: nesmím do kuchyně, protože se tam vaří, prý bych se popálil, když po všem lezu. Nesmím sám do schodů ani ze schodů, prý bych měl postižené klouby. Nesmím žrát hlínu a kamení, přitom je to taková mňamka! Před jídlem si musím způsobně sednout (tak dobře zas nevaří) a běhat na volno smím jen v psím výběhu (prej bych jinde vběhl pod auto). No řekněte sami, copak s takovou ze mě vyroste Šógun? Všemi milovaný, všemi respektovaný a ctěný svrchovaný vládce Japonska?

Takže ji pěkně trestám. Doma se k ní naoko lísám, ale jen, co za náma zapadnou domovní dveře, vesele na ni kašlu. Oblizuju starý, mladý, dvounohý, čtyřnohý, všichni mě milujou, vrtím na ně ocasem a Otrava jen zaraženě stojí na druhém konci té šňůry, protože moc dobře ví, že za ní přijdu jedině, když mi předtím ukáže kus žvance. Její sladké "Orísku. Oříšku, no pojď honem." se nese éterem a jediné, co za to má, jsou moje záda a nebo pozadí. Ať se, holka, snaží!

Včera jsme byli v té psí ohrádce. Tam jsem lítal, občas i k Velké, dokud nepřišel chlap se psem.  Potom jsem všude chodil s nima, jako ocásek. Pak dorazila bájo holka s malou retrívřicí a hádejte co! Měla balonek. Malej, oranžovej, pořád jsem ho kradl. A ta její panička, tu jsem olízal úplně celou, dokonce mi to hodilo dva piškoty. Po očku jsem mrknul na Velkou - vidíš, takhle se to dělá! -  a pak ji zase ignoroval. Doma jsem si nechal podstrojit svačinku a pak se svalil na své oblíbené místečko.

Dneska jsme měli jít do psí školky. Byla to otrava, protože pršelo a Velká mě strčila do takové té obří věci, co se jí tu říká Šalina. Já měl strach, že mě to odveze zase někam pryč, kde si budu muset zvykat na nový lidi, ale ta věc se náhle zastavila a dál nejela. Paní v reflexní vestě nám oznámila, že se dál nejede, protože trať blokuje nehoda a tak jsem musel jít kousek pěšky. To se mi nelíbilo, byl jsem mokrej jak myš, studený packy, bříško. Velká pak někam zavolala, řekla mi, že školku ruší, načež mě vzala do náruče a vraceli jsme se zpátky domů. Dostal jsem baštu, nechal se vydrbat do sucha a svalil se do pelechu. Spát ale nehodlám, cítím, že se v kuchyni peče kuře.

A abych nezapomněl - pořád jsem jim ještě neodpustil, že mě unesli pryč a tak je psychicky týrám: ráno i večer jim zpívám a taky přes den, to, aby na svůj hanebný čin, jen tak nezapomněli!