Deník nastávající majitelky I

Milý deníčku,

jeden by řekl, že už mám všechno na háku. Jiný by možná řekl, že už jsem *zasloužilá majitelka*, a že tedy není důvod k znepokojení a neklidu. Ale navzdory všem argumentům přesně tohle cítím - neklid. Před pár dny jsem se dozvěděla tu úžasnou zprávu - tolik očekávané plyšátko již dostává pomalounku konkrétní obrysy, vyvíjí se a roste. Ale spolu s radostí se dostavily i pochyby - zvládnu to vůbec? Pro mě i pro plyšátko to bude premiéra - ještě nikdy jsem nesdílela s žádným psem interiér bytu a žádný z těch hafanů mě nebral jako absolutního pána. K Bondymu jsme přišli skoro jako slepý k houslím - žádný promyšlený krok, internet, o nějaké chovatelské stanici ani nemluvě. Bylo mi čtrnáct, když jsem přišla o iluze, že NO se rodí s ušima nahoru, nevyměňují se jim zuby a když jim řeknete *sedni*, tak si opravdu, ale opravdu nesednou, pokud jim nejdřív někdo nevysvětlí, co se po nich vlastně chce. Miky byl zase poněkud impulzivní výsledek rozhodnutí: našel se inzerát, chovatelka je slušná a milá, vrh je pěkný, není co řešit, kromě následné výchovy a výcviku.

A najednou je všechno jinak - volba CHS, zamluvení si štěňátka a čekání. Čekání, které si člověk příjemně vyplňuje koketováním se jmény, opájí se na vycházkách představami, že tudy vedle něho klušou čtyři tlapky, akití senzor je v pohotovosti, takže najednou akity i potkává - zkrátka pluje si na měkoučkém delirickém obláčku a přemítá o tom, jak je vše krásné. A pak se dozví termín, kdy bude jisté, narodí-li se pejsek či nikoliv. V tom okamžení růžový mráček neurčita splaskne a začínají se počítat dny. Rázem člověk kouká na ty pěkné oboječky, co by malému zajisté slušely, o kolemjdoucích psech a fenách přemýšlí jako o potenciálních kamarádech, když zahlédne jakékoliv plyšátko, začne nadšeně juchat a děsí tak nebohé nic nechápající majitele a rodina si klepe na hlavu, nelezou-li na dotyčného nějaké ty mateřské nebo otcovské pudy.

A tak všem nezbývá, než přečkat několik příštích týdnů. Co asi přinesou?