Bohulibé akitění, tentokrát na soukromý způsob

Popsat uplynulé dva dny, to se slovy prostě nedá. Tolik zážitků a podnětů, tolik nových věcí a věcí k zamyšlení a hlavně muchlání tolika chlupatých přátel, to byla úplná oáza.

Jak však z toho všeho napsat povídání, to je výzva i pro mě: mám psát jeden článek? Nebo dva? Nebo rovnou tři? Nakonec jsem se rozhodla sepsat to všechno tak, jak to leželo a běželo.

Takže tady to máte..

Návštěva u Rudolfových byla v plánu již někdy na Silvestra. Chtěli jsme se sejít společně s Fajkýšovými a přivítat u nás malou nezbednici Ryo. Ale protože člověk sice míní, ale některé věci mu zkrátka nevyjdou tak, jak si naplánoval, dostala jsem se k tomu o něco později. Když se začal rýsovat termín, doplňovali jsme akci o nové nápady a tak jsem nakonec kromě trávení času s Hagískovými absolvovala Šampiona šampionů a návštěvu CHS Harukaze.

Do Čáslavi jsem cestovala v typickém rozpoložení unaveného pracujícího koncem týdne (kterak zhynout rychle a hlavně trvale) a tak jsem málem zapomněla vystoupit v té správné stanici. Vyskákala jsem z vlaku na poslední chvíli a modlila se, abych tam nic nenechala. Od té doby, co jsem si nechala odjet v Anglii tubus s posterem do nenávratna, mám  v tomhle směru mírnou fobii.

Na nástupišti mě čekala paní Rudolfová, kterou jsem drze ošálila tím, že jsem si od První putovní procházky nechala ostříhat vlasy a tak mě chvíli nemohla poznat. Přivítaly jsme se a pan Rudolf nás zavezl vstříc rodinné smečce. U Hagískových jsem byla poprvé loni před Putovní procházkou. Už tehdy tam bylo celkem živo, ale to, co následovalo tentokrát, bylo doslova hemžení: smečka mě nejdřív patřičně ohlásila a pak se jala dožadovat výpalného: něčeho na zub. Hagísek mě už zná a tak neomylně zamířil k tašce a hledal piškoty. Nevím, jestli výrobci ty sáčky nějak špatně svařují, každopádně jak Haguro, tak Hanuše prostě vědí, kam „šáhnout“. Malou Ryo nejvíc zaujal můj batoh. Je takový napůl sportovní, takže z něj visí spousta šňůrek a popruhů a taky má poutko na pověšení a bederní pás, takže spousta lákavého příslušenství, za které se dá tahat, žmoulat, a které je potřeba urychleně „zabít“.

Pokud jste ji ještě na vlastní oči neviděli, vězte, že Ryokotami je opravdu kouzelná, opravdové plyšátko. Je zvídavá, všechno je třeba ochutnat a nejlíp se zlobí Hagísek. Kdo to neviděl na vlastní oči, asi neuvěří, ale ti dva opravdu kolikrát předváděli psí kusy. Třeba: Haguro se natáhl pod konferenční stolek. Ryo ležela v košíku a zabíjela jednu ze svých hraček. Pak ji to omrzelo a přišla za Hagískem a začala po něm šplhat. Vylezla mu na bok a protáhla se kolem něj na jednu stranu. Pak po něm sklouzla na druhou. Když viděla, že Hagis pořád nic, přešla k jeho hlavě a začala do něj šťouchat. Haguro simuloval mrtvolu tak dokonale, že to Ryo po chvilce vzdala, vyplácla se vedle něj, rozhodila nožky a spokojeně oba relaxovali.

Když už jsem tu zmínila ty hračky, Ryo jich má spoustu kuriozních: pískacího netopýra. Panáčka z balonků. Uzlíčky. Modrého mimozemšťana. Přetahovadlo. Duhový balonek. A další, které mi ani neukázala. Já jí přivezla králíka. Viděla jsem ho za výlohou jednoho zverimexu a hned mě zaujal. Je šedý, na bříšku má terč zaměřovače, který po stisknutí píská a králík drží ruce vzhůru v gestu, že se vzdává. Nejdřív mu Ryo žužlala ruce, pak nohy a nakonec se přetahovali s Hagískem. Nicméně po celou dobu, co jsem tam byla, jednoznačně vedl můj batoh.

O Ryo se taky tvrdí, že je to žravá piraňa. Vycvičená degustátorem Mikýskem jsem se připravila na těžké chvíle, ale fenečka mi jen ožužlávala prsty. Na moji poznámku, že tohle fakt není žádné piraňství, mi bylo řečeno, že Ryo ještě začne, až se rozdovádí. A ona, jako by tomu rozuměla, najednou stiskla. I když mají akity jinou stavbu hlavy než ovčáci a v čelistech pořádnou sílu, rozhodně mi ruku neproděravěla. Stačilo jí říct, že lidské maso je hnusné a že by jí nechutnalo a sama mě pustila. Akity jsou zkrátka chytré.

Během večera si mě oblíbila Bibi, která zásadně chtěla pospávat na mém klíně. Když nespala, zabíjela jednu z hraček, k čemuž jí náležitě přizvukovala Summer.

Čas nám příjemně ubíhal, Rudolfovi umí moc hezky a zajímavě vyprávět: dozvěděla jsem se, jak to vypadá u Saponitů, když si jedete pro štěně, shlédla videa ze života smečky, výstav i Akita Cupu a poslechla si mnoho legračních historek. Když máte tolik psů, tak se prostě nemůžete nikdy nudit!

Šampion šampionů 2008

Spát jsme šli poměrně pozdě a relativně brzo vstávali. Ryo si vyzkoušela drápky na mých silonkách, které jsou nejspíš kvalitní, protože to přečkaly bez úhony. Hagísek už čekal učesaný a připravený na výstavu, ratlice drandily okolo v očekávání nějaké dobroty. Po půl osmé jsme vyjížděli směr Praha v sestavě pan Rudolf, Sandra, Hagísek a já. Cesta uběhla rychle a do hotelu, kde se výstava konala jsme dorazili včas. Kolem proudili lidé s nejrůznějšími plemeny. Nejvíc mě zaujali dva velcí barzojové, kteří se nakláněli přes ohrádku a nechali se hladit a potom malý hnědý jezevčík, který panáčkoval na kolenou svého pána. Ať jste se podívali kamkoliv, prostě přehlídka psí krásy. Brzy jsme se potkali s paní Hamplovou, která nás odvedla k ostatním. Prohlédli jsme si AKIHO kalendář na rok 2009 a šli zabrat místa kolem kruhů. „Hala“, dalo-li by se to tak nazvat, byla vystlaná červeným měkkým kobercem. V kruzích už majitelé rozběhávali své psy a Rudolfovi připravovali Hagura. Hagis dostal zlatý obojek a vodítko se střapcem a pořádně napít vody. A pak to začalo. V „našem“ kruhu jako první nastoupila Americká akita. Pan rozhodčí ji nechal proběhnout, prohlédl ji, měl komentář. Pak byly na řadě Akity inu, Hagísek šel na věc. Musím přiznat, že jsem zatím příliš mnoho výstav neabsolvovala a to ani jako divák. Úplně první moje výstava byla voříškiáda v Brně a premiéru jsem si odbyla loni v únoru na MVP, kam jsem šla vůbec poprvé s úmyslem podívat se jenom na akity. A tohle byla moje třetí výstava. Nikdy jsem neměla důvod být nervózní. Ale jak se říká: všechno je někdy poprvé!

Páníčci se s akitami seřadili a začalo posuzování. Jak čas běžel, zůstali nakonec v kruhu jen Hagísek s Daimonem, mezi kterými se posuzovatel dlouho nemohl rozhodnout. Začala jsem být strašně nervózní, usilovně jsem držela pěsti. Vedle nás stály dvě slečny a hlasitě psy komentovaly. Z toho, co jsem zaslechla, jsem pochopila, že se jim líbí Haguro a přejí si, aby vyhrál. Když jsem jim řekla, že je to opravdu milý a úžasný pes, byly velmi příjemně překvapené a řekly, že akity mají v podvědomí sice jako krásné, ale zároveň nepříliš přátelské. Tahle věta víc než vypovídá o tom, že na vylepšování akití pověsti je třeba ještě pořádně zapracovat.

Nebudu vás dlouho napínat, vyhrál Daimon. I tak si myslím, že všichni měli radost a že Hagísek odvedl pěkný výkon. Vyfotili jsme ho i s trofejí v kruhu a chvíli si povídali s ostatními, hlavně s paní Drdovou, paní Peleškovou a Růženkou, a sledovali po očku další plemena, která se předváděla v našem kruhu. Velké uznání si získal eurasier paní Jůzové, které se vystavil prakticky sám bez asistence vodítka. Krátce na to jsme prostory výstavy opustili, přibrali do posádky auta paní Hamplovou a jelo se..

Plyšátko

Ještě dříve, než se malý narodil, měl už předurčeno několik dobrých sudiček. Tou první je Jana od Feiko, protože prorokovala narození pejska. Tou druhou je celá rodina Rudolfových, která mě překvapila tím, že mě (nebo spíš ho? :-) ) obdarovali měkoučkým pelíškem, miskou a pískací hračkou, a kteří mě pro akity nadchli. Další je paní chovatelka, která prošla celým martýriem porodu a stará se, aby malému nic nechybělo. A nesmím zapomenout na všechny ostatní, kteří od začátku až do konce drželi palce a fandí dál. Za všechny zmíním alespoň dvě hodné „tety“ – Vlk a Ankaras.

Když jsme dorazili k domu paní Hamplové, přivítal nás štěkotem Geník. Hned za ním se přiřítila Hanuška, která všechny radostně oběhla a zkušeně odhadla, odkudže poplynou piškoty. Zatímco jsem se s nimi mazlila, odešla paní chovatelka pro plyšátko a zakrátko jsem ho konečně poprvé naživo spatřila: huňatého medvídka, kterého mi vložila do náruče. Popsat, jak jsem se cítila, asi dost dobře nejde. Nikdy předtím jsem nedržela takhle malé štěndo a nadto tak neuvěřitelně klidné. Trochu si zakňoural, ale pak se ani nehnul. Potom jsme si měli možnost prohlédnout prostory, ve kterých se štěňátko zdržuje a byli jsme pozváni na čaj a  jablečný závin. Zasněžená zahrada se sochami a ateliér vypadali tajuplně a paní Hamplová nám ukázala některé japonské předměty, fotky a pěkně jsme si popovídali. Meďouška jsme vyfotografovali, ani se nepohnul, jen na nás občas zamžoural. Nemůžu uvěřit, že tohle krásné stvoření s námi bude jednou sdílet život. Plyšáček se mi přisál k ruce a začal ji mlaskavě ocucávat a tak byl odnesen k mamince, aby ho nakrmila.

Paní Hamplová nám pak zajímavě vyprávěla a jedním z témat bylo i jméno pro štěně. Řekla nám, že si vždy přála pojmenovat nějakého psíka Shougun (šógun) a že z nabídky se jí na O líbilo slovo Ori. Vypadá to tedy, že pejsek bude nosit jméno Ori Shougun (nebo Ori Šógun). Konzultovali jsme ještě možnost Ori No Shougun, ale přítel později po diskuzi doma naznal, že je to pravděpodobně bez toho No. Ještě pro jistotu oslovíme naše japonské lektory.

Čas nám rychle ubíhal a tak jsme se zakrátko všichni vydali zpět do výstavních prostor. Zde jsme se s paní chovatelkou rozloučili a jeli zpět domů k Hagískovým. Za odevzdanou trofej dostala smečka piškoty a my lidé výbornou čínu. Musím říct, že se mi ani nechtělo odjíždět a tak jsem odmítla s těžkým srdcem nabídku prodloužení pobytu do druhého dne (protože host a ryba třetí den smrdí), vyfotila smečku a zamířila vlakem zpět domů.

Jak jsem psala na úvod, spousta věcí se nedá popsat slovy. Takže ani nedokážu říct, jak moc si vážím pozvání, možnosti vidět plyšátko i další výstavu, ale především toho, že pro akity jsou upřímně zapálení zrovna tak úžasní lidé, jako jsou Rudolfovi.

PS: Autorkou fotek plyšátka, které jsem vložila do fotogalerie, je Sandra Rudolfová, která je výborná fotografka a které tímto děkuju. Bez jejího souhlasu a vědomí s nimi nesmí být nakládáno ani tím, že by se přeposílaly po emailech!

A všechny, kteří by měli jakékoliv výhrady na exteriérové kvality štěňátka, žádám, aby si je nechali pro sebe. Protože to, jestli mu náhodou rostou tři chlupy jiným směrem než vyžaduje standard nebo váš osobní vkus, nemá naprosto žádný vliv na to, jak moc a jestli vůbec mám Oriho ráda…