Šestá putovní procházka Telč

Na speciálku v Telči jsme se moc těšili: nejen, že byla pod patronátem našich oblíbených Arumáčků, ale hlavně mělo jít o dvoudenní akci, což nabízelo skvělou příležitost k tomu, jak si užít společnost příjemných lidí o něco déle. Náš příjezd provázely nemalé komplikace: původně jsme měli dorazit vlastním vozítkem, ale okolnosti tak úplně nevyšly, takže tímto moc a moc děkujeme Romanovi, který nás přivezl od nádraží, Fajkýškovým, kteří nás dovezli do kempu a Arumáčkům, kteří nás odvezli z kempu na nádraží. Slibujeme, že se příště polepšíme a na další akci už dorazíme "po svých".

Plyšátko, sněhuláci a sladké akitky

Na parkovišti, kde byl sraz, už čekala spousta akit se svými páníčky a mezi nimi plyšátko-liščátko Akísek, které přímo svádělo k pomuchlání. Protože se v podstatě čekalo jen na nás, mohli jsme hned vyrazit. První zastavení mělo být na rozhledně a tak jsme vykročili po cestě vzhůru mezi zasněženými domky. Psi si užívali vysoké závěje a my zase toho, jakou z toho mají radost. Putování nám ozvláštnila Bibi, která cestou střídavě poztrácela několik končetin, což se neobešlo bez charakteristického zvukového komentáře z její strany, zděšení ze strany nezasvěcených domorodců a trvalo do chvíle, než se všechny nohy našly. Hagískovy napříště prosíme, aby zásadně zapůjčovali celé, nerozbité psy ;-)

Pěšina těsně pod rozhlednou byla prošlapaná jen málo a tak jsme se místy slušně bořili. Z našich čtyřnohých společníků se stali sněhuláci a neúnavně nás vedli vpřed. I když jsme se kvůli počasí nepodívali až nahoru, okolní krajina dávala znát, že výhled musí stát za to. Arumáčci nám to tedy vynahradili alespoň zajímavým povídáním. Krátce na to jsme již sestupovali zpět, směrem k místnímu mlýnu, kde psiska pečlivě prozkoumala náhon a Akísek, Ryuška a Orísek stihli ještě krátké pošťuchování. Pak už jsme vyrazili směr centrum, kde jsme se zastavili u místní kaple, abychom se na obrovské hromadě sněhu společně vyfotili. Orísek si po cestě poranil tlapku, tak mu Jana zapůjčila botičku na nohu. Nejdřív se tvářil jako invalida, nohou třepal, jako by ji namočil do něčeho odporného, ale pak si zvyknul a botičky si vůbec nevšímal. Nevšímal si ani početného hejna kachen, které si vegetilo na nezamrzlém kousku vodní hladiny a tak jsme se museli smířit s tím, že pečínka k večeři nebude.

Na příslovečném Telčském náměstí studeně foukalo, ale ani to nám nezkazilo pohled na úžasné fasády domů. Orísek opět lozil v obrovských hromadách sněhu a tak jsme do zámeckého parku došli mezi posledními. Krásně zasněžené stromy a park byl pastvou pro oči a nadšení chlupáči nás táhli do závějí bílého prašanu. Všichni už jsme se těšili do restaurace, na trochu tepla a hlavně jídla. Akitky si způsobně polehaly nám pod nohy a vzbudilo je až šustění pytlíků s piškoty, které Arumáčci účastníkům rozdávali spolu s diplomy, stylovými kapesními kalendáříky a originálními marcipánovými akitkami.

Potom se naše výprava vrátila zpět na místo srazu, kde nás opustili ti, co se vydali domů a zbylé osazenstvo vyrazilo směr kemp, kde jsme si ve společenské místnosti zřídili "švédský stůl" alá výcvikový tábor, relaxovali, hráli si s chlupáči a povídali si. Během večera naše sestava opět o něco prořídla, ale i tak jsme vydrželi konverzovat převážně s Akískovými až téměř do půlnoci. Povídání jsem prokládala pokusy o usměrnění Akiskovy zubaté jámy (ach ano, již jsem zapomněla, jak ostrý je mléčný chrup štěňat), která se vrhala po piškotech, jako by měsíc nejedla a střídavě podstrojovala Gině, Any a Keníkovi.

Sněhová polízanice

Ráno jsme vstávali do chumelenice a na venčení jsme se potkali s Růženkou, která vedla Maiko a Hira. Orísek opět lozil do těch nejhlubších závějí a hojně přeznačkovával Hirouškovy podpisy. Protože nadílka nepolevovala, rozhodli se Arumáčci nakonec výlet na hrad odvolat a místo toho jsme vyrazili do lesa. A že se bylo na co dívat: stromky jako z pohádek, psiska nadšená z nové vrstvy prašanu a odvážlivci, kteří se pro focení nořili do hlubokých závějí. Největší radost nám ale udělal Keník: na cestě zpět začal projevovat mladistvý zápal a dokonce vyzval ke hře i Oríska. 

Po návratu z procházky jsme ještě společně absolvovali oběd v místní restauraci a pak jsme vyrazili směrem k domovům. Někteří rychle, někteří pomaleji a některé bylo nutno z čerstvých závějí nejprve osvobodit. Víkend v příjemné společnosti utekl jako voda a vůbec se nám nechtělo domů. Doufáme, že si brzy něco podobného s vámi se všemi zopakujeme.

A nebyl by to výlet se psy, aby se nestalo několik magických momentů; prvním silným zážitkem bylo setkání se s fenečkou, která onemocněla SA, potažmo s jejími majiteli. Jejich zkušenosti s léčbou cyklosporinem přinášejí naději pro všechny majitele postižených jedinců, neboť se ukazuje, že tento způsob léčby nemusí být finančně neúnosný. Věřím, že se své poznatky rozhodnou uveřejnit, a že jsme se s nimi neviděli naposledy.

Druhý zážitek mi poskytl Orísek. Když nám Arumáčci nabídli odvoz na nádraží do Jihlavy, přepravovali jsme Oríska pod sedadlem spolujezdce. Ledva jsem se usadila, Ori se sám vsoukal pod moje nohy, chvíli se vrtěl a nakonec mi vložil hlavu na klín, kde ji měl celou cestu, kterou absolvoval mlčky, trpělivě a v polospánku. Pravděpodobně to bude znít jako klišé, ale v tu chvíli jsem cítila, že mám jeho absolutní důvěru od teď až do skonání věků. Dohoda mezi člověkem a jeho psem byla uzavřena.

Třetí moment je ze všech nejdůležitější a o ten se postaral Keny. Z tábora si ho pamatuju jako skleslého, unaveného psíka s řídkou srstí. Nyní, o několik měsíců později, byla jeho srst o poznání v lepším stavu, ale hlavně se mu zlepšila psychika. Vidět ho projevovat zájem o okolí, radost ze života a iniciovat hry bylo snad tím nejlepším, co se v průběhu víkendu událo.

A na závěr nezbývá než poděkovat všem, kdo se zúčastnili za pěknou atmosféru a hlavně organizátorům, kteří si dali velkou práci s tím, aby se nám na procházce líbilo a nic nám nechybělo.

--> FOTOGALERIE <--