První putovní procházka Lichnice

Akití sraz Haguro no Kaigou měl tak velký úspěch, že další družící se akce na sebe zákonitě nenechala dlouho čekat. Nápad přišel od Hagískových a postupně se přetavil od jednorázové akce k akci putovní. Musím říct, že Procházka pro mě byla velmi výjimečná nejen tím, že jsem už předem věděla, na které lidičky se můžu těšit, ale i tím, že jsem nečekaně porušila pár svých dobrých zásad.. 

Příprava na akci se nesla ve znamení otazníků. První byl: vzít či nevzít Mikouše s sebou a druhý: jet či nejet? Z pobytu v zahraniční jsem si totiž odvezla nepřetržité škrábání v krku a tak byly na místě pochybnosti, jestli je rozumné imunitu vůbec pokoušet. Nakonec Mikoušek zůstal doma a role mého doprovodu se zhostil přítel. 

V šest ráno jsme se v polospánku vypotáceli na vlak do Čáslavi, kde nás hned na peróně čekalo milé překvapení v podobě pana Rudolfa, Sandry a Hagura. K mému úžasu se Hagísek vrhl nejdříve na Kubu a potom, aby mi to snad nebylo líto, i na mě a pořádně mě olízal. Naložili jsme se do auta a jako překvapení číslo dvě nás čekala krátká návštěva u Rudolfových doma. Zde jsem měla konečně možnost poznat dvě legendární „zabíječky“ Bibi a Summer, které jsou živým důkazem toho, že malý pes může být velkou osobností, neboť urputně bránily své teritorium před námi, jakožto vetřelci. Rychlejšímu seznámení napomohly piškoty: fenečkám jich stačilo pár, Haguro si neomylně vylovil z mého batohu celý pytlík a vítězně si ho odnesl. 

Na místo setkání jsem dojela se Summer na klíně a i přes vytrvalý déšť jsme se přivítali s ostatními. Nejprve jsme zamířili na Dívčí kámen. Paní Rudolfová nám povyprávěla pověst vážící se k tomuto místu o zlé dívčině urozeného původu, která tak dlouho přebírala nápadníky, až si nabrnkla svého vraha, na což v duchu středověké romantiky taky doplatila. Na kameni se na památku této události zachoval otisk koňského kopyta podkovaného diamanty. Ten jsme nakonec také objevili a prozkoumat si ho nezapomněli ani čtyřnozí členové naší výpravy.

Jelikož se čekalo na příjezd poradkyně chovu akit paní Hamplové, rozhodli jsme se, že čekání si zpříjemníme posezením v kiosku u kávy. Počasí se pomalu umoudřovalo a já si krátila čas uplácením mé oblíbené akitky Feiko pomocí kostiček sýra. Ta je sice vybírala přes košík, ale nadmíru šikovně a navíc si mě otipovala jako případný zdroj něčeho dalšího k snědku a tak ji ode mě neodlákal ani pan Rudolf. Paní Hamplová dorazila spolu s Pepou a dvěma psy: s Hany a Genjim. V tu chvíli jsem porušila jednu ze svých zásad, která zní „Nikdy nesahat na cizího psa bez svolení a přítomnosti jeho majitele“. Prostě jsem si nemohla pomoct a na Hany si sáhla. Ta, místo toho aby mi utrhla hlavu a obě ruce, jen radostně zavrtěla ocáskem a skočila mi do náruče. O Hany už jsem toho slyšela hodně, ale skutečnost daleko předčila mé očekávání. Kdyby každý, kdo se poprvé setká s akitou, potkal tuto milou a elegantní fenku, byl by na tom stejně jako já: naprosto ztracen. O to nadšenější jsem byla, když mi ji paní Hamplová dovolila vést v další etapě našeho výletu: cestou Lovětínskou roklí. Ta byla poznamenána kalamitní vichřicí, která polámala a vyvrátila mnoho stromů a tak místo působilo částečně zlověstně, částečně tajemně. I přes členitý terén plný kamení si Hany vykračovala jako princezna a využila každé příležitosti, aby se trochu smočila v místním potůčku. Vodítko Hany jsem půjčila i svému příteli a nutno říct, že ji pak skoro nechtěl dát z ruky. Cestu všichni překonali bez obtíží, některé akitky šplhaly jako kamzíci a tak jsme se všichni šťastně dostali na rozcestí, kde si výprava trochu odpočinula a kde pan Rudolf objevil mloka, kterého nám přinesl ukázat. Mlok mu seděl na paži jako nějaký dravý pták a okamžitě se stal terčem všech, kteří vlastnili fotoaparát.

Na tomto místě se naše výprava rozdělila vedví. Jedna část volila stejnou zpáteční trasu, jakou jsme sem přišli, druhá pak strmé stoupání neznámo kam. Cíl byl pro obě skupinky jasný: kiosek a s ním další porce čaje či kafe pro zahřátí. Hany jsem vrátila zpět paní Hamplové, která se rozhodla jít jinou cestou než my a vyrazili jsme. Na začátku stoupání jsme narazili na další dva mloky: jeden se pokoušel vylézt na strom a druhý si šustil ve spadaném listí opodál. 

Protože jsme Sandra, Kuba a já byli jediní, koho do kopce netáhli psi, vydrápali jsme se nahoru jako poslední, abychom zjistili, že naše část výpravy odpočívá na loučce pod chalupami. Krátce na to se vrátil pan Rudolf s Hagurem z průzkumu a oznámil nám, že na silnici je to jen kousek. Provázeni infarktózními stavy místních hlídacích psů jsme se opravdu za krátko vynořili kousek od místa, kde jsme se setkali poprvé. Do kiosku jsme tak dorazili ještě před druhou skupinkou.

Relaxaci nám zpříjemnila Feiko a její panička, která nám vyprávěla o hudebních tendencích své fenky. Feiko, která chtěla její slova potvrdit se rozezpívala a ani piškot jí nemohl zabránit v tom, aby song dokončila podle svých představ. Po krátké pauze se pokračovalo dál a tentokrát nás čekalo překvapení v podobě guláškového intermezza na pařezové pasece a následné soutěži v hodu piškotem. Při ní jsme si všichni užili spoustu legrace, ať už páníčci, kteří se snažili "trefit", tak i psi, kteří zkoušeli chytat. Odměnu - jak jinak než další piškotky - dostali nakonec všichni soutěžící a my se přesunuli zase dál. Posledním bodem programu byl výstup na zříceninu hradu Lichnice, kterého už jsme se neúčastnili; museli jsme chytnout vlak. I tak jsme ale odjížděli nabití zážitky, nadšení z naší "průvodkyně" Hanušky a totálně umazlení.

Co říct závěrem? Že to byla bohulibá akce. Nové známosti byly navázány a ty staré prohloubeny. Velký dík patří zejména všem organizátorům (i od Mikouška za uši), dále Fajce za důvěru, kterou ve mně má při uplácení Feiko, paní Hamplové za zapůjčení Hany a všem účastníkům za vytvoření skvělé atmosféry. No a zvláštní dík patří také Kubovi.


PS: Čekaje v Čáslavi na zpožděný rychlík od Prahy, začali jsme si hrát s automatem na plyšová zvířátka umístěným v čekárně. Určitě to všichni znáte: je to ten typ, do kterého naládujete minci, pohybujete ramenem k vyhlédnutému plyšounovi, který se, jak doufáte, zachytí v kluzkém a nedoléhajícím kovovém pařátku, který vám ho vyveze ven. 
V Čáslavi mají, krom jiného, také modré a růžové obludky s jiskřivými křídly, asi pegasy. Kuba usoudil, že by se mi něco takového mohlo tuze líbit a jal se jednoho modrého koníka šťourat ven. Když už to chtěl vzdát, přesvědčila jsem ho, aby to ještě zkusil. Nevěřícně jsme koukali, jak se pařát pootočil, koníka podebral a opravdu nám ho vyvezl. Nevěřili jsme svým očím, ale je to tak a tak mám na první putovní procházku kromě hromady fotek a vzpomínek taky nějakou hmotnou památku. Důkaz bude vystaven ve fotogalerii.

--> FOTOGALERIE <--