Na výletě

Ori vypravuje aneb Jeho pohled na události:

Teda lidi, já jsem úplně mrtvej. Pajdy bolej, oči se zavírají.. ale předtím, než upadnu do limbu, vám ještě musím říct, jak to celé bylo.

Velkej měl jet na víkend pryč a tak mě dostala na starost Velká. Nejdřív říkala něco o akití procházce, ale pak usoudila, že bych to v tom vedru rozhodně neušel a malovala si, jak se pěkně projdeme po okolí, pohrajeme si... zkrátka, abyste rozuměli, pustí mě tam, kde je to podle ní bezpečné a já jí vzápětí ukázkově zdrhnu žrát hlínu, za psama, krást míčky, lísat se ke kolemjdoucím.. však to znáte. Jenže pak se něco asi pokazilo, protože Velkej řekl, že nejede nikam a tak Velká rozhodla, že pojedeme k ní domů. Nejdřív jsem nevěděl, co tím myslí: doma jsem přece tady?!, ale pak se ukázalo, že Velká je ve skutečnosti doma trochu jinde a tak jsme jeli. Cestu na nádraží už znám, ale tentokrát jsme vystáli příšernou frontu k jednomu z těch divnejch okýnek a pak mě Velkej naložil do něčeho, co připomínalo tramvaj, jen to bylo takové těžkopádnější. Ležel jsem mezi sedadly, Velkejm u nohou, ale dlouho jsem si pohodlíčka neužil; než jsme se rozjeli, nastoupila nějaká ženská se štěňětem.

Aby nebyla mýlka: lidská štěňata mám celkem rád a hrnu se k nim, ale tohle, tohle by zasloužilo přinejmenším odvar z makovic. Nejenže jsem kvůli němu jel nacpanej pod sedačkama (kde se nedalo najít vůbec nic dobrýho), ale navíc se to ládovalo velkou marmeládovou koblihou (a nedalo mi to ani kousek!) a zapíjelo to šťávou z lahvičky, kterou v záchvatu hyperaktivity házelo všude okolo, i na mě. Nejvíc mě ale štvalo, že to okopávalo Velkýho a Velkou, ječelo to na celé kolo.. zkrátka měli by k tomu v porodnici zdarma přibalovat roubíky.

Muka ale netrvala dlouho a my vylezli na takové celkem sympatické zastávce. Kolem pole, lesy, nedaleko jsem cítil vodu. Prima, tady se mi bude líbit. Velkej mě ale táhl kamsi do města a Velká mlela cosi o Mikýskovi. Dorazili jsme k malýmu domečku a z něj vylezl jeden z těch lidí, co mě pomáhali unést do Brna. Velká mu říkala bráško, z čehož jsem usoudil, že jsou asi z jednoho vrhu. "Brášku" mám rád, celýho jsem ho poslintal, poskákal a vrtěl jsem se dokolečka, zacož jsem si vysloužil podrbáníčko na hřbetě. Velkej mě vzápětí táhnul dál, mezi stromy, směrem k polím, a než jsem se rozkoukal, objevila se Velká, vedoucí na šňůře obrovské černé tele "Mikýska". Způsobně jsme se očichali, olízali, kde je to potřeba a Velká ho vypustila. Hrnul jsem se za ním, ale Velkej mě nenechal, prý mě pustí až kousek dál. "Kousek dál" byl teda pěkně daleko, ale ještěže splnil, co slíbil. Vrhali jsme se s Mikýskem na sebe jako blázni, zkoušeli si dělat to, co podle Velký dělaj dospělý kluci s holkama, ale jak už jsem psal, Mikouš je tele, takže jsem pokaždý v kočkovaný prohrál, ovšem jen do chvíle, kdy začal nosit klacky. Jak už jsi zajisté pochopil, laskavý čtenáři, co je cizí, to je moje, takže jsem šel po ovčákovi, vyřvávaje hlasem strašného psa a jeho aporty mu z huby páčil.

Krátkou procházku jsme zakončili v domečku, já dostal napít, a způsobně si lehl ke dveřím do kuchyně. Velká něco kutila, Velkej na chvíli někam zmizel, tak jsem se spokojil s Bráškou, kterej si se mnou moc hezky hrál. Po obědě jsme šli zase ven, tentokrát bez Mikyho a Velká s Velkým mě vzali k něčemu, co nazývají řeka. V životě jsem neviděl takovou spoustu vody. Zkusmo jsem tam strčil packy -  trochu to studilo - a pak jsem se odhodlal a malinko degustoval. Hmm, skoro tak dobrá, jako voda z blátivé kaluže. Mňam.

Přešli jsme mostek k hospůdce, Velcí si dali nanuka a já měl trochu kuřátka za slušné chování. Pak jsme se vydali zpátky a sledovali řeku proti proudu. Na prašné cestě ležela gumová hadice, která se ale, jakmile jsem přišel blíž, začala plazit pryč. Vystartoval jsem, ale Velkej mě na šňůře udržel, tak to honila jen Velká s foťákem. A nedohonila, svištělo to jako blesk. Prý se tomu říká užovka podplamatá. Já tomu říkám hlavní chod a vztekalo mě, že jsem si to nemohl ulovit. Občural jsem natruc několik velkých kamenů u cesty a pokračoval dál. Došli jsme k lávce, která se mi pranic nelíbila. Měla divný povrch a já se tam bál jít. Velká mě lákala na kuřátko, tak jsem se nakonec odhodlal, ale nakračoval jsem opatrně, hodně u zábradlí, aby mi ta podezřelá věc nemohla nic udělat. Ocas jsem rozvinul, uši rozplácnul do stran, ale šel jsem. Když jsem to překonal, vyfasoval jsem flák masa a Velká mě vypustila, tak jsem radostí šílel sem a tam a všechno zkoumal. Když jsme urazili velký kus podél té řeky, uslyšel jsem divné podupávání a frkání. A taky volání: čehý, hot, prr, tak prrr, potvoro... a spatřil, že nedaleko cesty šla dvě impozantní zvířata, tahajíce za sebou kus železa a člověka, který na ně tu a tam pořvával. Zavětřil jsem, a i když byli chlupatí, rozhodně to nebyli psi. Velká mi vysvětlila, že jsou to koně, kteří vláčí brány a provzdušňují jetelinu. Chudáci, bylo takové vedro a oni museli pracovat! Neměl jsem ale moc času nad tím dumat, neboť Velkej objevil houpačku a prohlásil, že musíme zjistit, jakej mám talent na agility. Následovala klasická procedura s kuřecím masem, takže jsem šel odhodlaně do chvíle, dokud se to pode mnou nepropadlo. Rozvinul jsem ocas, rozplácl uši a letěl honem dolů. Kdepak, na tohle teda nebudu!

Zpátky jsme se vrátili stejnou cestou, já si hrdinně zopakoval lávku a zase šup zpět do domečku za Bráškou. Ten nás vzal na zahradu a společně s Velkým dělali šílenej hluk; Velká mi řekla, že řežou dřevo. Tak se chlapci, pěkně tužte, uchechtl jsem se, našel si loňský ořech a zabýval se něčím užitečnějším. Zbytek dne pak rychle utekl, tak jsme se zase vlekli na vlak. Mě už se nechtělo, znamenalo to nechat v tom domečku Brášku, navíc jsem byl utahanej, ale v Brně mě čekala baštička, tak jsem šel. Způsobně jsem si sedl, očekávaje, že přijede hřmící mašina a budu naložen. Když jsem tam seděl pět minut, Velká znervozněla. Chvíli mačkala tlačítka na takové malé divné krabičce a pak řekla: "Do pěruna, vono už nic nejede, až ve čtyři ráno!" Velkej zakvílel, já jsem zakvílel, protože to znamenalo, že naše postýlky a misky s jídlem jsou nedosažitelné. Ale Velká je žena činu: krabičkou přivolala Brášku a ten nás odvezl zpátky do Brna. Všichni jsme tedy nakonec spali, kde jsme měli a výlet měl šťastný konec.

Intermezzo alá Ari:

Během návštěvy v Ivančicích se Orimu podařilo napít se mýdlové vody. Možná to nebo možná voda z řeky bylo příčinou, že mě v šest ráno vzbudil nezaměnitelný zvuk psa, který se chystá zvracet. Jistě to všichni znáte: rytmické zvuky, kterým já říkám pumpování. "Sakra!" zaklela jsem. "Co je?" zamžoural Kuba z pod přikrývky. "Malej bleje." Vyletěla jsem z pelechu právě v čas, abych zjistila, že Ori přestal pumpovat a přešel v plynulé blééé, následované další porcí pumpování a dalším blé. Vzhledem k tomu, že šlo prakticky jen o napěněné žaludeční šťávy, je mi záhadou, co ranní přihodu vlastně způsobilo. Tak či tak, Kuba vzal Oriho ven a já šla pro kýbl, hadry a mop. Když se vrátili, bylo všechno, jak má být a Ori byl připravený vyrazit na další výlet..

Den druhý

Dneska mě Velká vykutálela z pelechu zase brzo. Otráveně jsem se vyčůral, ale bobek jsem nepustil ani po půlhodině venčení. "Chci spát," kvíkl jsem podrážděně a drandil zpátky do pelechu. Se stejnou písničkou se hrabal ven z postele i Velkej, ale poté, co do sebe hodil velký kafe, ho to přešlo. Mě to přešlo až po plné misce. A tak jsme zase vyrazili...

Tentokrát Velká rozhodla, že jediné, co nám do sbírky jakejchsi socializací chybí, jsou zvířata. Sice jsem v sobotu zdálky obdivoval Vitouše, kterej týral svý dva koníky, ale to jí nestačilo, takže mě odvlekla do zoo. Cedule u mostku přes řeku slibovala vodní ptactvo všelijaké, tak jsem se slastně olízl při představě drůbežího a táhnul je dál. Paní v pokladně na mě mlaskala a všelijak se snažila upoutat mou pozornost, ale já jsem se už těšil na ty ptáky, tak jsem ji okázale ignoroval. Prošli jsme turniketem a už to začalo. Kopec! Velikej! Furt nahoru! Šprajcl jsem se a odmítal se hnout dál. Nerozveselil mě ani havran, ani tchoř, což byla první zvířata, která jsme zahlédli. Na rozcestí se Velká rozhodovala, kudy jít nejdřív, tak jsme se šli mrknout na sovy, sokola a takový velký slepice, co nevím, jak se jmenujou. Své porce masíčka jsem se ale nedočkal: všechno to bylo za mřížema. Otrava! Tak jsem se pokoušel sežrat alespoň dva pávy, kteří se po areálu poflakovali bez zajištění, ale Velkej mě nenechal. "Co je?" ječel jsem na něj. "Beztak šíleně vřískaj, jsou určitě v posledním tažení, musím je dorazit!" Ale nepustili mě, tak jsem otráveně šlapal dál. Najednou mě přes noc praštil šílenej smrad. "To jsou opice, Orísku, víš?" poučila mě Velká. A fakt. V řadě klecí byla neuvěřitelně ošklivá zvířata, převážně černá s růžovými nebo modrými zadky. Jelikož byl čas krmení, vlákala je ošetřovatelka do ubikace a začala po výběhu rozhazovat papírové ruličky s hoblinama, jabka, banány, PETky a patlala po větvích jogurt. Začal jsem slintat převelice a zavření šimpanzové se stejnou vervou tloukli na padací dvířka. Jekot byl, že jste měli pocit, že jim dávají jíst jen jednou za měsíc. A pak je vypustila. Okamžitě, neustále kvílejíce, vyrazili ven, brali jabka, banány, vylizovali jogurt. Mě ale nedali nic, lakomci. A tak, když v jednu chvíli začali sborově kníkat, což znělo jako když pošňafává yorkšír, jsem si zaskučel s nima. To vzbudilo rozruch, jelikož jsem sekundoval navlas stejnými zvuky, jako šimpanzové. Velká mi ale ucpala tlamu a odtáhla mě pryč. Ani jsem se moc nebránil. Jestli tihle chlupatí uječenci jsou předci těch slavnejch lidí, tak už se není čemu divit!

"Kam teď?" zeptal se Velkej. "K papouchům." odvětila Velká. "A modli se, aby nezačal imitovat taky je." dodala ponuře. Ke svým obavám měla důvod, protože kakaduové, žako, ary a jiní skřehotali v úžasně pestré kakofonii. Její starosti ale byly zbytečné, neboť jsem u voliér potkal pět francouzských buldočků a jednu dogu, tím pádem jsem měl jiné starosti, než přehrát další píseň ze svého repertoáru.

Směrem ke krokodýlům a surikatám jsme míjeli výběh Psa hřivnatého, kde jsem obzvláště dlouho čenichal, ale žádného jsem nezahlédl. Navštívili jsme také kapybary, které se slastně cachtaly v jezírku a pštrosy, z nichž jeden klovl Velkou do palce na noze, když se ho snažila fotit, neboť, trubka, na sobě měla sandály bez ponožek. Protože do pavilonů je psům vstup zakázán, střídala se Velká s Velkým v mém hlídání. Byla to otrava, jen tak sedět ve stínu a čekat na ně, až se uráčí; radši bych za dětma, které řádily na trampolíně.

Poznámka od Ari:

Sedíce pod stromem, a napůl klimbajíce, mě probudilo něco studeného za krkem. Když jsem vylítla jak čert z krabičky, zjistila jsem, že přišel Kuba a drží v ruce bílého medvídka, opatřeného řetízkem a kroužkem na klíče. Na můj dotaz, kde ho vzal, odpověděl, že ho hned napoprvé vytáhl z automatu na plyšáky, který se nacházel uvnitř pavilonu. Prý se mu nejdřív podařilo chytit medvědy dva, ale jeden cestou upadl. Pokud si laskavý čtenář vzpomene na modrého pegase z Čáslavi, je mu v tuto chvíli jasné, že z Kuby se stává doslova profík!

--

Od krokodýlů jsme zamířili k bizonům, a kolem ohrady s poníkem, na které bylo napsáno: pozor, kouše. Nedbaje papírového varování (stejně neumím číst), jsem se přiblížil, poník sklonil hlavu, prostrčil ji dole pod kládou a udělal takové to svoje pfrrrr, přímo do mého obličeje. Od té chvíle jsme se zpřátelili a náramě se k sobě měli. Ovšem jen do chvíle, kdy to celé pokazila Velká, která mě táhla pryč. No co, tak jsem si štěknul. Ale vždyť já tak zdravím normálně! U žiraf jsme se rozplácli, já dostal napít a Velká vyhlásila půlhodinovou pauzu. Co bylo během ní nevím, protože jsem vytuhnul. Když jsem se probral, přecházela kolem jedna ze dvou žiraf a Velká rozhodla, že je čas jít dál. Začali jsme scházet dolů, směrem k východu, ale předtím jsme ještě udělali odbočku směr lední medvědi, rys a orli. To už mě Velká s Velkým střídavě poponášeli, protože jsem měl dost. Nakonec jsem se rozplácl a odmítal se hnout dál. Velká vyhlásila další přestávku a šla koupit párky. Byl jsem tak grogy, že jsem ani nezvedl víčko.

Když se vrátila (a že to trvalo, nejbližší párky byly skoro u východu), našla mě a Velkýho v komatu. Oba jsme svorně klimbali a ona musela několikrát zahulákat, než jsme se probrali. Pak jsme svorně slupli párky a odebrali se směr východ. Tak vám nevím. Byla to úspěšná socializace, když jsem nic nesežral ani s s ničím nepohrál nebo ne? To nechť posoudí laskavý čtenář. Já jdu ještě spát.

Poznámka na závěr od Ari:

Na otázku, jestli Ori budil pozornost i v zoo, odpovídám jednoznačně ano. Nejenže si notoval s opicemi, pomrkával na lamy a vyměňoval si mokré polibky s poníkem, ale často jsme měli pocit, že jsme součástí venkovních expozic. Po půldruhé hodině rozmlouvání lidem, že fakt nemáme lišku, kterou ve výběhu nezahlédli, ani se ledním medvědům nenarodilo další mládě, jsem začala polohlasem pronášet směrem ke Kubovi: "Slyšels to? Prej to je hezká lištička. Takovej vzácnej druh máme: Pes chundelatý asijský, jediný exemplář v Evropě, tolik peněz nás to stálo, jíme jen suchej chleba a oni: liška." Kuba se smál, lidi čučeli jak puk. Od žiraf jsme slýchali, že máme krásnýho pejska, kterej už je tááák unavenej. Takže jsem změnila prupovídku: "Hele, tvař se nenápadně!" "Co?" "Se nám tu lišku podařilo ukrást, lidi si myslej, že je to pes, tak to bránou projdem v pohodě. Hlavně nenápadně." Téměř jsem čekala, že někdo zavolá zřízence. Leč, nestalo se tak, a, jak jsem se později dozvěděla, předtím, než kluci usnuli při čekání na párek, Kuba jedněm lidem nakukal, že máme skutečně lišku. Orísek měl prý poslušně rozvinutý ocásek a tak to zbaštili i s navijákem.

--> FOTOGALERIE <--

Užitečné informace pro všechny, kdo uvažují o návštěvě Zoo Brno s pejskem:

Vstupné za psa 20,- Kč, dostanete pytlík na bobky. V celém areálu jsou po různu rozmístěny kyblíky s vodou, kde se pejsci můžou napít, což je užitečné zejména v horkém počasí. Pejsci mají přistup všude kromě pavilonů a dětských hřišť, ale pokud je vás víc, není problém se vystřídat.

Webové stránky s dalšími informacemi: https://www.zoobrno.cz/