Haguro No Kaigou II

Rok se s rokem sešel a nadešel čas dalšího akitího srazu Haguro no Kaigou. Oproti loňskému ročníku jsme zažili několik protikladů, z nichž nejvýraznějším bylo počasí. Zatímco minule slunce pražilo o stošest, letos se do výbavy hodily spíše pořádné gumáky, pláštěnka a taky deštník. Ale ani to nás neodradilo od toho, abychom se v hojném počtu zúčastnili. Další novinkou byla neoficiální výstava a nesmím zapomenout na jeden důležitý fakt a to ten, že s námi tentokrát přijel náš akiťáček.

Na místo setkání jsme dorazili poměrně brzy a hned u brány jsme si všimli geishi, která se kolem promenovala v kimonu, s akitou po boku, jen to papírové paraplíčko jí scházelo. Chvíli jsem si říkala, jestli náhodou nebyla vyhlášená maškarní soutěž, o které se loni uvažovalo, ale pak jsme zjistili, že šlo o zcela dobrovolný cosplay. Po zaplacení vstupného jsme využili srážkové přestávky a postavili si stan. Ori dostal snídani a protože psi do klubovny, kde se odehrával program, nesmějí, ubytovali jsme ho v kotečku. Ori samozřejmě chvíli protestoval a v průběhu první přednášky vydával příšerné kvílení, ale brzy si zvyknul a bral to sportovně.

Zahajovací řeč měl i tentokrát pan Rudolf a poté již začala první přednáška pana doktora Nováka o závažných kožních chorobách, které mohou plemeno potkat. Dělala jsem si v průběhu poznámky, na jejichž základě je v plánu článek na toto téma. Takže pokud jste na sraze nebyli a nebo jste všechno nepochytili, nezoufejte.

Po přednášce následovala pauza, během níž jsme šli za Oříškem a taky pro klobásku, které se grilovaly venku. Vzápětí následovala přednáška paní Hamplové, která mezitím dorazila a dovezla na ukázku publikace a materiály, týkající se nám dobře známých plemen. Co je nového v Japonsku jsme se dozvěděli i od paní Jůzové, která promítala videozáznamy a doprovázela je komentářem.

Počasí se na chviličku umoudřilo, takže jsme se vydali na onen avizovaný akití pochod Kolínem. Daleko jsme ale nedošli, protože se opět spustil slejvák a tak jsme zamířili k malému amfiteátru, kde se odehrálo hromadné focení. Oríska jsme postavili vedle Ryušky a spolu jsem je také vyfotila. Cestou zpátky na cvičák opět přestalo pršet a nad námi se udělala modrá obloha. V naději, že alespoň v neděli bude hezky, jsme zamířili na další přednášku, tentokrát o AkitaCupu 2009. Poté už následovala příprava večeře a volná zábava. Předali jsme Hagískovým a Fajkýšovým ceny za soutěž Kurabe (kromě diplomu obdrželi pamlsky pro své svěřence a také něco pro radost) a trénovali Hagíska v chytání kuřecího masa. Nakonec jsme vydrbali do sucha Oříška, ustlali mu ve stanu, zalezli a šli spát.

V neděli mě probudilo sluníčko svítící na stanovou celtu a také Orísek, který se protahoval a nožičkama mi kopal do karimatky. Vzala jsem ho k sobě a tak jsme se chvilku mazlili, než byl čas vstávat. Pěkné počasí však bohužel dlouho nevydrželo a tak se kruh dopřipravoval za vydatného kuropění. Oriho jsme vyčesali, nechali proběhnout v kruhu a šli si vyzvednout desky s dokumenty. Déšť zesílil a tak třída štěňat - pejsků seděla v lijáku a nemohla se dočkat, až to skončí. Pokud jsem ze svého místa za hranicí kruhu viděla - kluci se vedli víc než dobře. Trochu jsem se bála prohlídky zubů; tři dny před výstavou Kuba Orimu vytrhl poslední mléčný špičák, který nechtěl vypadnout a Ori od té doby nechtěl moc ukazovat zuby z obavy nějaké další pekelné procedury. Musím však říct, že v kruhu se choval dobře a i přes to, že byl promočený na kůži, si nechal prohlídku líbit a spolupracoval. Když to kluci měli za sebou, vzali jsme Oríska do altánku, vysušili ho a dali mu snídani - díky tomu jsem přišla o posuzování téměř všech tříd psů, na druhou stranu, postarat se o blaho našeho Oříka bylo v tu chvíli mnohem přednější. Pak jsem se vrátila zpět ke kruhu, kde jsme zapředli s paní Jůzovou hovor na téma Japonsko a já slíbila, že se svého učitele Japonštiny, který pochází z Tokia, zeptám, jak je to s těma botama. Kromě faktech o Japonsku jsme se dozvěděli i zajímavosti o Achikovi, kterého jsem si každou chvíli hladila po té jeho krásné chlupaté hlavě. Pak už nastoupily fenky a mezi nimi i naše favoritka: Feiko.

Na tomhle místě bych ráda udělala malou odbočku a něco o Fajušce napsala. Loni, přesně před rokem, jsme se viděly poprvé. Uvolila jsem se ji krmit, nejdřív přes košík, potom i bez, kousky sýra a piškotky. Fajuš byla celkem rezervovaná, ale na přání paničky mi za pamlsky podala i packu. Od té doby jsem se s Fájou viděla celkem třikrát: jednou na První putovní procházce, potom na DuoCACIBu v Brně a následně na výstavě v Rakousku. Pokaždé jsem pro ni měla něco dobrého a pokaždé jsme krmili nejdřív přes košík, potom volně. Nic víc, nic míň. Takže si určitě umíte představit, tu radost, kterou jsem měla, když jsem zjistila, že Fája si mě nejenom pamatuje, ale taky mě i ráda vidí, jak dokazovala tím, že mi olizovala ruce, vrtěla na mě ocasem a dokonce na mě radostně skákala a podávala mi sama od sebe packy. Došlo to dokonce tak daleko, že když jsem šla poblíž v průběhu pochodu směr Kolín, táhla neustále za mnou. Takže Fájo, tisíceré díky za Tvoji důvěru a přátelství! A teď už zase zpět k posuzování.

Tak tedy, Feiko nastoupila jako jediná žíhaná fenka v konkurenci se samými červenými. Do té doby jsem práci rozhodčí moc nesledovala (krom Oříškova posuzování), ale celkem se mi líbilo, že dokáže krom nedostatků uvést i přednosti daného jedince a veřejně a nahlas je říct. Nicméně poznámka vedená na barvu Feiko, se mi zdála naprosto nemístná. Už jen proto, že u jiného žíhaného rozhodčí tvrdila, že ta barva není ono, protože nemá typické žíhání (což byl fakt), zatímco Feiko, která je podle mého názoru "pruhovaná" krásně jen s minimem červené, si vysloužila nálepku "divná". Skoro, jako by paní rozhodčí prostě žíhanou nebrala, neuznávala a nelíbila se jí. Dál jsem zaregistrovala jakýsi proslov, který vedla na začátku posuzování fen, kdy do kruhu přišla paní poradkyně. Jelikož jsem v té době diskutovala s paní Jůzovou o Japonsku, vnímala jsem řeč paní Pavlíkové jen neúplně, o tom, že ona se nenechává nikým ovlivňovat, tak aby bylo jasno. Jestli tím chtěla říct, že jí paní poradkyně nepřišla do kruhu udílet rady o tom, jak má jak která fena dopadnout, to nevím, každopádně si myslím, že člověk, který se nenechá ovlivňovat a používá svoji hlavu to nepotřebuje nijak zvlášť hlasitě komentovat. Celé to působilo přinejmenším dost zvláštně.

Velmi příjemným překvapením byla naopak přítomnost pejska plemene Hokkaido ken, Gora. Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějakou přerostlou shibu inu, ale Gorouškovi majitelé byli velmi milí lidé, kteří mi dali krásnou vizitku a všechno ochotně vysvětlili a dovolili mi si ho vyfotografovat. Naneštěstí Goro, stejně jako Ori, "miluje" focení, tak jsme ho chvilku museli přemlouvat. Dozvěděla jsem se taky, že čekají brzy narození štěňátek, tak budu držet palce. Ke konci posuzování déšť postupně ustal a celé to bylo pro diváky příjemnější. Všichni vystavovatelé obdrželi pohár, diplom a tašku s dárky od sponzorů akce. Pak se účastníci rozprchli na oběd a my se vydali domů.

Děkujeme všem prima lidem, kteří mi věnovali chvilku času, abychom si vyměnili myšlenky, informace, zkušenosti, názory a pomuchlali svoje psy. A děkujeme Rudolfovým, kteří mají neuvěřitelnou dávku odvahy, energie a enthusiasmu, aby něco takového zorganizovali. Budeme se těšit na příští rok!

--> FOTOGALERIE <--