Rukověť začínajícího akitáře: Mýtus jménem Akita

Poznámka na úvod: I přesto, že Akita inu přestává být v ČR pomalu a jistě málopočetným plemenem, stále se potýká s určitým informačním "embargem". Web, který by pravdivě a úplně informoval o všem, co se akity týká a byl užitečný zejména potenciálním zájemcům, kteří netuší, s "čím mají tu čest", prakticky v českém jazyce neexistuje. Oficiální literatura je na tom taktéž bídně: pokud je mi známo, dosud vyšla překladem jediná kniha a ta ještě míchá Americkou akitu (AA) a Akitu inu (AI) dohromady. Laik je tak odkázaný na encyklopedie (z nichž mnohdy ani ty nejsou schopné odlišit AA a AI), na informace získané na výstavách (antireklamu si nikdo dělat nebude) a na to, co se píše na webových stránkách (nikdy nevěřte všemu, co čtete, byť to vypadá sebelíp!).

Proto jsem se rozhodla "přihodit svou trošku do mlýna" a nabídnout všem, kdo o to stojí, jiný pohled na věc. Samozřejmě počítám s tím, že mi v duchu předchozích řádek nebudete tak úplně věřit. Dokonce se najdou lidi, kteří vás svoji rétorikou klidně přesvědčí o tom, že melu bludy nejvyššího kalibru. To vše je v pořádku. Konečné rozhodnutí o tom, jak s informacemi naložíte, je na vás. Za důležité považuji, abyste měli k dispozici co nejvíc materiálu a mohli si udělat co nejpřesnější obraz a hlavně - neopakovali naše chyby. Mnozí z vás také jistě namítnou, o čem chci psát, když mám jen jednu akitu, která je navíc moje první. Opět je to jen a pouze o informacích. Rozhodně si nehraji na odborníka na plemeno, výchovu, chov ani zdraví; naopak nabízím čistě laický pohled začátečníka, který po křivolaké akití cestě kráčí jen kousek před vámi..

 Mýtus jménem Akita

Když si procházíte stránky o Akitách, dříve či později narazíte na povídání, které se snaží vyvrátit jakési mýty o krmení mraženým nebo krvavým masem a dále o tělesných rozměrech akit. Nevím, kdo text původně sepsal, ani v čem mají uvedené skutečnosti reálný základ, faktem ale je, že počátek výskytu tohoto plemene v našich luzích a hájích byl zjevně opředen nejedním mystériem.

Mýty, které kolují dnes, nejsou často o nic méně divoké a vzdálené od pravdy. Pojďme se na některé z nich podívat blíže.

Mýtus č. 1: Hachiko - věrný až za hrob

To, že Hachiko žil, byl a existoval, to je nezpochybnitelný fakt. Že čekal až do své smrti každý den na předčasně zemřelého pána, který nikdy z práce domů nepřišel, to je pravda také. Co ale pravda není je, že každá Akita = Hachiko, tedy dokonalý vzor věrnosti. Pokud si kupujete štěně zmasírování komerčním dojákem s čele v Richardem Geerem a hojně vyzdvihovanou akití věrností, můžete být celkem hořce zklamáni. Nejenže je v prvé řadě hloupost přisuzovat psu jakékoliv lidské vlastnosti a pohnutky, ale můj vlastní "Hachiko" je všechno možné, jen ne věrný. Lhostejno, kolik času, energie, lásky, pozornosti a já nevím čeho ještě do něj vložím, stačí, když spatří něco, co jeho hlava vyhodnotí jako vysoce zajímavé a "paničko, trhni si". Vlastně mám takového anti-Hachika - za kus žvance nebo podrbání půjde bezpečně s každým, s někým i z čirých osobních sympatií (naše trenérka Petra je toho živým důkazem). Představa, že bychom se na nějaký čas odloučili a on po mě truchlil, je nesmírně úsměvná. Dokud kolem něj bude kdokoliv, kdo dýchá, žije a věnuje mu pozornost, bude spokojený a po nějaké "velitelce" ani nevzdechne. 

Akity jsou poměrně nezávislí tvorové. Zcela postrádají chuť zavděčit se vám jen pro vaše krásné oči. Pokud něco dělají, tak jen proto, že k tomu mají nějaký svůj vnitřní "důvod". Samozřejmě, čím víc času se svým psem strávíte a čím víc se mu věnujete (výchova, procházky, hry), tím ovladatelnější bude. Čím víc se mu budete snažit porozumět a získané poznatky uplatňovat při každodenní komunikaci (pozor - nezaměňovat ale s tím, že necháte psa dělat, co se mu zlíbí!) a výchově, tím těsnější váš vztah bude. A jsem si jistá, že existují i psi, kteří mají se svými pány opravdu speciální pouto. Každý jedinec ale takový rozhodně není.

A propos, často bývá zmiňováno, že krev Hachika koluje v linii Sugisawa, která je zastoupená i v naší republice. Na to vám zcela bez obalu řeknu toto: uvěřím, až to uvidím. V tom kousku rodokmenu, který vlastním (matka mého psa je z této linie), není po něčem takovém ani stopa (ono na druhou stranu není divu, když Hachiko skonal v roce 1935) a internet v tomto ohledu rovněž mlčí. Dokud tedy někdo nedodá "důkaz", považujte informaci za reklamní blud, který má za cíl zvýšit domnělou prestiž některých jedinců a vás přesvědčit, že koupíte-li si právě takové štěně, kupujete si něco výjimečného. 

Mimochodem, kdyby žil Hachiko dnes, neštěkne po něm ani pes. Pokud přemýšlíte, o čem teď mluvím, napovím vám: najděte si některou z jeho fotografií a porovnejte ji s moderní akitou (stránky zahraničních chovatelů jsou dobrým zdrojem). Vidíte ten rozdíl? Myslím, že další komentář k tématu již není třeba.

Mýtus č. 2:  Akita je zdravé plemeno

Ve srovnání s některými plemeny se to tak skutečně může jevit, ale způsob, jakým se všeobecně přistupuje k chovu, vede k tomu, že už to dávno není pravda, pokud kdy vůbec byla. Heslem většiny chovatelů je totiž ono Plzákovo známé: zatloukat, zatloukat, zatloukat; a tak se buď dozvíte, jak zrovna onen chovatel má linii zdravou (a většinou ještě s přídavkem typu: ale od XYZ bych si štěně nikdy nevzal, tam se vyskytlo ABC) a nebo chovatel barvu přizná, ale pouze tehdy, když se přímo zeptáte na konkrétní věc (přece si nebude kazit kšefty tím, že by vás upozornil sám, že tu může být problém?). I tady existují samozřejmě výjimky z pravidla, kdy někteří s vámi budou jednat na rovinu, ale na můj vkus je jich zoufale málo.

Co tedy akity trápí? Řada věcí. Největším strašákem a noční můrou je pravděpodobně Sebaceozní adenitida. Před několika lety se v této záležitosti strhl "pogrom", kdy se mnozí chovatelé snažili všemožně umlčet majitele a zabránit tomu, aby se rozšířilo povědomí o této chorobě na veřejnost. Naštěstí se jim to nepodařilo a tak je dnes informovanost na poměrně dobré úrovni. Přesto to byl jen první krok, druhým krokem by mělo být řešení vzniklé situace. Nemocných jedinců bohužel není málo a nejspíš budou ještě přibývat, i když by někteří lidé rádi vzbudili zdání opaku.

Křivé nohy - nejsou jen estetickým problémem, ale rovněž i funkčním. Ori, který má velmi křivé přední nohy, je používá způsobem, při kterém dochází k nerovnoměrnému obrušování drápů často až na lůžko, k následnému krvácení a kulhání. Proces se urychluje na tvrdém povrchu a nastává nejpozději na dvanáctém kilometru nepřetržité chůze. Z toho důvodu můžeme zapomenout na treky a podobné akce. Krom toho takové postavení končetin bývá často signálem pro výskyt DLK (dysplasie loketního kloubu). 

Jestli se křivost zadních nohou vztahuje na DKK (dysplasie kyčelního kloubu), mi není známo. Dysplasie se nicméně u akit vyskytuje, naštěstí vysoké stupně jsou poměrně vzácné. V této oblasti již byla zaujmuta určitá chovatelská opatření, i když se to opět neobešlo bez odporu některých "chovatelů".

Kryptorchismus. Přehlížená záležitost, často se psi od útlého věku "preventivně" ovlivňují masážemi, někteří i hormonálními preparáty (pssst). Pro postižené zvíře je to opět krom estetického i zdravotní problém. Ovšem na rodičích postižených psů se v drtivě většině případů vesele chová dál. I tady by to chtělo zmapovat situaci a zaujmout nějaká chovatelská opatření.

Vady chrupu - chudozubost, jiný skus než nůžkový. 

Ostatní - kožní problémy jiné než SA, oční problémy. Prakticky jakýkoliv problém, který se vyskytuje i u jiných plemen.

Pokud si tedy chcete pořídit papírové štěně, vřele doporučuji nechat si zanést co nejvíce zdravotních aspektů do kupní smlouvy. V zahraničí je to celkem běžná praxe (tam se vám zaručují dokonce i v případě výskytu SA), a tak je na čase "donutit" naše "chovatele", aby přestali množit pro peníze a začali přemýšlet nad tím, co produkují. Jako kupující a tedy i "zákazníci" máte toto zcela ve svých rukou. Seriózní chovatel vám určité záruky dá, kšeftař se bude všelijak vytáčet nebo bude prohlašovat, že on žádné problémy nikdy neměl. Uvědomte si, že za štěně zaplatíte nemalou částku, proto za své peníze požadujte maximum. Pokud ho nedostanete, jděte jinam. Trochu úsilí se vyplatí investovat, jinak se vám může snadno přihodit, že z vás stanou štědří sponzoři vašeho veterináře. 

Mýtus č. 3:  Na piedestalu výjimečnosti

Tenhle mýtus osobně považuji za jeden z nějškodlivějších a doplácí na něj hlavně akity samotné. Předně, ona hojně propagovaná akití "výjimečnost" má v majiteli vzbudit dojem, že vlastní něco vysoce "exkluzivního". Po exkluzivitě obvykle prahnou lidé, kteří si s její pomocí chtějí zvyšovat vlastní "prestiž", zkrátka a dobře je to záležitost ega. Takže když pes, tak vzácný a výjimečný. A když vzácné a výjimečné plemeno, tak nejlépe vzácné barvy, vzácného rodokmenu (Hachiko tam musí být aspoň pětkrát a všechno jsou to zaručeně pravé, jedinečné Japonské linie vedoucí k samým počátkům úsvitu věků), a ideálně multi-kulti-inter-intra-expres šampion, jakého nikdo jiný v širém okolí, ba přímo na celém světě nemá. Sousedi puknou závistí, takže tu hromádku tisícovek za štěně dáme, ono se nám to bohatě vrátí nejen v naturáliích.

A obvyklá realita? Pes sice "zvedá" domnělou prestiž především v očích takto smýšlejícího majitele, na druhou stranu tento veselý "doplněk" leží obvykle co do výchovy a výcviku poněkud ladem, takže jediné, co budí u ostatních, je nevraživost, protože "takhle nepříjemnýho a nepřizpůsobivýho čokla" nám v sousedství byl čert dlužen. Myslím, že je mnohem lepší dbát méně na "exkluzivitu" a více na jiné aspekty, které soužití se psem obnáší a moci se pohybovat bez obav naprosto všude, než prakticky neustále slýchat "vypadněte a už se nikdy nevracejte". Exkluzivita má jednu jedinou výhodu: psa, byť drahého, s pověstí nevychovaného agresora vám nikdo nikdy neukradne.

Je ale skutečně akita tak unikátní a tím pádem i prestižní ve srovnání s ostatními plemeny? Tvrdit, že toto plemeno nemá svá specifika by byla lež. Ostatně každá psí rasa vznikla za nějakým účelem a u každé byly upřednostňovány jiné znaky, na které se šlechtilo. Tento proces pokračuje i dnes a zvířata tak podléhají neustálým dynamickým změnám. Důkaz? Srovnejte fotky dnešních psů s fotkami stejných plemen před dvaceti lety a uvidíte, jak markantní rozdíly to někdy jsou.

Vrátíme-li se zpět k původní myšlence, můžeme říct, že akita se od mnoha plemen skutečně liší. Na druhou stranu se zas tak moc neliší od jiných špicovitých japonců. Vzhledem a především velikostí jistě. Ale ten naturel je velmi podobný. A co teprve Americká akita? Vždyť k oddělení obou plemen došlo relativně nedávno a některé společné rysy zatím stále přetrvávají. K tomu si připočtěte, že Akita inu už dávno není v ČR málopočetným plemenem a téměř kamkoliv s Ořechem přijdu, tam ho lidé dokážou správně určit. Akitu jsem potkala jak ve velkém městě, tak v malé příhraniční vesničce. Jsou prostě takřka všude. Takže na závěr zbývá spíše řečnická otázka: V čem by ona akití výjimečnost tedy měla spočívat?

K mýtu o unikátnosti se váže ještě jeden jev a ten se týká akitího potenciálu něco vykonávat. Zejména se to promítá do pole aktivit a psích sportů. Oč jde? Nezřídka se můžete setkat s postojem: moje akita dělá agility-flybal-cousing-frisbee-dosaďte si sem cokoliv - hurá, to je důkaz, že akity mohou dělat psí sporty. Ehm. Přiznám se, že zezačátku jsem kráčela s chlupáčem po boku ve stejném duchu. Hurá - ušli jsme dvacet kilometrů, akita může dělat dogtrek! Hurá, běžel mi za návnadou - akita může dělat coursing! Hurá, dvakrát mi přinesl balonek - můžeme aportovat. Hurá, přeskočil klacek - šup na agility! Hurá, reaguje na klikr - akity mohou cvičit s klikrem...    Ale ruku na srdce.. když si to přečtete.. vidíte, jak hloupě to zní?

Poslední dobou o tom dost přemýšlím a to nejen pro to, co nám říkala Petra na tréninku. Už jsem to zmínila ve článku o klikru - mnohdy nám cokoliv slouží jako "omluva"-výmluva, proč pes něco nedělá. Nehraje si? Tak ho nemůžu namotivovat. Není na žrádlo - nemůžu ho odměňovat. A nakonec, když všechno ostatní selže  - není to borderka/ovčák/...  Ostatně kdykoliv jsem dosud vzpomínala na svého prvního psa Bondyho, vždy jsem tvrdila, že to byl výjimečný ovčák, protože nikdy neaportoval a neměl aport rád. Nepřipomíná vám tohle náhodou něco? Ano, správně. Často maskujeme svoji vlastní neschopnost a ještě se nestydíme dát jí punc výjimečnosti.

ALE - jaký je objektivní důvod k tomu, prohlašovat, že když akita něco dělá, tak je to unikátní? Vezměme si třeba takový coursing. Někde jsem četla, že veškerá psí plemena v sobě mají lovecký pud, jen různě silný. Coursing je sport založený na loveckém pudu. Překvapuje proto někoho, že akita, původně lovecké plemeno, valí ochotně po poli a honí střapec??? V čem tedy spočívá ta výjimečnost? A nebo agility. Pokud vím, akita má čtyři nohy. Ty nohy mají sice jiné úhlení než u většiny plemen, ale jinak jsou schopny vykonávat totéž, co nohy každého jiného psa, tedy skákat a běhat. Takže proč by akita nemohla dělat agility? To stejné platí pro jakýkoliv sport. Akita může dělat prakticky všechny, jediné, čeho si musíte být vědomi je, že má mnohem menší ochotu pracovat (tento výraz není úplně přesný, vhodnější by možná bylo slovo "drajv") než výše zmíněná plemena. ALE to neznamená, že vhodnou motivací nemůžete dosáhnout toho, že budete se svým psem provozovat zvolenou aktivitu závodně. Jediné omezení, které je, je ve vašem myšlení a ve způsobu, jakým se psem zacházíte. To, že většina akit v ČR nesportuje, je hlavně proto, že to s nimi kolikrát nikdo ani nezkusil. 

Poznámka pod čarou: Zdá se, že výše uvedená část o akitích aktivitách může být pochopena víceznačně, proto, v případě, že jste na vážkách, jak je to vlastně myšleno: v žádném případě netvrdím, že provozovat se psem jakýkoliv sport je špatné a odsouzeníhodné. Naopak - čím víc a častěji toho se svým psem děláte, tím lépe pro vás, vašeho psa i váš vzájemný vztah, takže jen houšť. To, co tři předchozí odstavce vyjadřují se dá shrnout následovně: s akitou lze sportovat! Takže směle do toho.

Mýtus č. 4: Bez chuti a zápachu

V nejrůznějších zdrojích se můžete dočíst, že Akita je prakticky bez zápachu. Pokud si představujete, že doma ucítíte jen svěží vůni Arielu, Cifu či Perwollu, můžete být docela nepříjemně zaskočeni zjištěním, že akita nejenže pach má, ale za určitých okolností může smrdět doslova jako ony příslovečné psí kšíry. Realita je v podstatě taková, že toto plemeno nezapáchá tolik jako jiné a "odér", který kolem sebe šíří se od obvyklého pachu psů v něčem liší. Tak například mokrý ovčák smrdí jako mokrý ovčák. Mokrá akita (alespoň ta naše) zavání jako (citlivější nátury prominou, leč skutečnost je taková) spařená slepice před oškubáním. To není hloupý vtip, to je zkušenost člověka, který vyrůstal mezi hospodářskými zvířaty určenými ke konzumaci a na některé věci nikdy nezapomene.

Největší "smrad" Ori produkuje, když je ve stresu. A čím větší stres, tím je to horší. Pach je to štiplavý, doslova tluče do nosu.  Možná si říkáte, co jsme to proboha za lidi, že svoje zvíře takto stresujeme. Vysvětlení je jednoduché - živý tvor prožívá určitý stres pokaždé, když se děje něco, co se mu nezamlouvá. Když ze situace není úniku, řeší to různě - některý vyjíždí, jiný zapáchá. A co že to Orimu provádíme tak hrozného? Často mu sprchujeme nohy a někdy i podvozek, neboť v rámci úprav místní komunikace byla k zeleni navezena nová zemina, která báječně zůstává ve velkém množství mezi prsty a jen morký hadr k jejímu odstranění nestačí. Ori vodu nemá rád, nikdy ji rád neměl a i když do vany vleze sám neboť je tak naučen, zbytek doby se tváří jako boží umučení a svoji nelibost dává najevo tichým způsobem.

Akita může zapáchat i jinak: z tlamy (většinou to značí nějaké potíže), při nemoci nebo když zcela obyčejně "lidsky" prdí.  Pravidlo o "bezzápachovosti" se tak dá v podstatě aplikovat prakticky pouze na štěně (než mu začnou fungovat "hormony"). Pokud se ovšem v něčem nevyválí, třeba v mrtvé rybě.

Mýtus č. 5: Akita zbytečně neštěká

V užším slova smyslu akita skutečně zbytečně neštěká. Ze škály zvuků, které umí vyloudit, je totiž štěkot prakticky nejméně používaným komunikačním prostředkem. Akita kvílí, mňouká, houká, řve, chrochtá, mručí, vrčí, brble, skučí, úpí, poblafává, ale typické "haf" vyluzuje jen málokdy.

Pokud vás ale zajímá, jestli jde o notorického šňafače, pak odpověď je: příjde na to. Ve srovnání s některými plemeny i jedinci vychází akita opět jako zvíře, které se zas tak moc neprojevuje. Na druhou stranu záleží, co máte doma. Naše sociální lidumilná akita je "ukecaná" až běda. Čím více se jí zamlouváte, tím více na vás řve. Když přijdeme domů, popadne do tlamy to první, co najde (hračku, rohlík) a s vrčením krvežíznivého baskervila nás jde vítat. Když přijde návštěva, zoufale ječí, že chce za ní. Kdo se na ulici zastaví na kus řeči, ten sklidí minimálně "úú, aúú", moje sestra pak regulérní, decibely okořeněné "baúú waúúú". Na mě nejčastěji vytrubuje "uhúhu" a pokud se nudí, chce akutně na záchod či vyžaduje pozornost, tak od tichého popískávání přechází postupně k regulérnímu vřískání.

Koho akita ohlašuje záleží na tom, kde ji držíte (byt, zahrada) a kolik psů máte (dva už jsou smečka!).  Nicméně představa, že akity ohlásí pouze škůdce a zloděje, takže je se třeba vzrušovat pokaždé, když vydá nějaký zvuk, je zcestná. 

Závěrem

Výše uvedený výčet "mýtů" samozřejmě není konečný. Informačních nešvarů je spousta a k dalším se dostaneme v následujících článcích. Tento je jen malou ukázkou, že rčení "není všechno zlato, co se třpytí" platí i v případě akity.

Pokud jste lidé, kteří, jako my před několika lety, začínají od píky a zatím informace jen sbírají, pravděpodobně je v tuto chvíli vaše představa, že akita je něco jako "aibo", narušena. Akita skutečně není sterilní, absolutně nezávadný, na provoz a údržbu nenáročný společník, který je tak unikátní, že ani víc být nemůže a to tím spíš pokud dělá nějaký psí sport.

Akity v ČR jsou tím čím jsou: obětmi klamavé, za vlasy přitažené reklamy a katastrofální chovatelské "strategie". Nenechte se však mýlit tím, že u jiných plemen je to lepší. Není a nikdy nebude, alespoň do doby, dokud u kormidla chovu srdcaři nevystřídají množitele. Jestli k tomu někdy dojde je otázka, na kterou v tuto chvíli neznám odpověď.

Příště: Barvy srsti a vše, co s tím souvisí.