Proč?

Každý slušný chovatel vám řekne, že doslova *roste* z některých potenciálních majitelů, kteří chtějí štěně z jejich chovky z tak *důležitého důvodu*, jako je třeba to, že je plemeno momentálně IN, nebo je prostě hezké a nebo se ten šedesátikilový obřík bude v garsoně moc hezky vyjímat.

Proto je, mimo jiné, i v kynologických časopisech a publikacích zdůrazňováno, že bychom měli mít jasno v tom, proč dané plemeno chceme a měli bychom být srozuměni s tím, co to obnáší.

Takže je zcela na místě položit si otázku, proč chci plyšátko. Odpověď je jednoduchá: protože jsem blázen a bez psa neumím být. Blázen proto, že mi to spousta lidí rozmlouvá, že mám na takové věci ještě času dost. Kdo ví, třeba mají pravdu.

Moje cesta k akitě je poměrně trnitá. Začala tím, že jsem se snažila najít si o tomto plemeni nějaké informace a také se snažila potkat lidi, co akity mají, respektive poctěné majitele. Dokonce jsem se vydala i na místní cvičák, abych se zeptala na názor kynologický a slečna mi odpověděla: "Akitu? No neblázněte, to je taková potvora neukázněná, nic ji nebaví, přemlouvat ji musíte, nechcete radši vovčounka? Jací psi se vám líbí?" I zamyslela jsem se: "Velcí! S ušima nahoru!" A bylo jasno.

Na MVP v Brně jsem už šla s přímým cílem: vyzpovídat Rudolfovy, kteří nějaké zkušenosti s akiťákem mají. Může být v bytě? Jsou problémy s čistotou? A jak je to s tou agresivitou? Na následném akitím sraze jsem měla možnost poznat další psy a začala mi být jasná jedna věc: akity jsou jiné. Kdybych vedle sebe postavila jakoukoliv akitu a jakéhokoliv německého ovčáka, už jen samotné vyzařování těch psů - tedy to, jak působí - bude nápadně rozdílné. Jak moc, to jsem pochopila ve chvíli, kdy mi paní Hamplová na Putovní procházce půjčila na šňůře Hany. Jít trasu Lovětínskou roklí například s Mikoušem, nejprve mi samou dychtivostí urve ruku, potom najde největší a nejdelší možnou kládu, která se mu ještě vejde do tlamy a následně se ji bude snažit táhnout všude s sebou, nejlépe do vody, případně mi ji podsouvat, ať ji házím. Jít stejnou trasu s Hany znamenalo jít s elegancí a grácií. Ne, že by Hany neměla z procházky radost; právě naopak. Prošmejdila každý kámen, prozkoumala každý potůček, spokojeně ťapkala lesem. Německý ovčák by tudy běžel s náruživostí, která by přímo volala: "Haló, haló, pojďme něco dělat, honem, honem!" Akitka naproti tomu působila tichým obdivem ke světu okolo.

Po Putovní procházce jsem si uvědomila ještě něco dalšího: akity jsou úplně normální psi. Milují piškotky, provádějí lumpárny, přistižené se tváří jako neviňátka a mají rády legraci.

A právě proto akitu. Protože akita v sobě kloubí mysterium inteligentní odlišné bytosti a to, co na svých psech tak zbožňujeme: věrnost, veselost a upřímnou lásku.