O přezdívkách a cestování

Ori vypravuje aneb Jeho pohled na události:

Už je ze mě doslova mazák: v okolí znám všechno dvounohé a čtyřnohé, vím, kde rostou nejchutnější šutry, psímu výběhu kraluju já, tak jsem se rozhodl rozšířit své pole působnosti na další části Štatlu. Když tu má jednou být ten šogunát...

No dobrá, dobrá, tak úplně to nebylo, ve skutečnosti Velká rozhodla, že je na čase seznámit mě s mým osobním lékařem. A protože si na nějakém fóru přečetla, že dobrý zvěrolékař je od nás přes půl města, jeli jsme tramvají. Jak já to nesnáším: jet, nacpanej pod sedačkou a ve finále mě čeká člověk v bílém plášti, který mě bude mordovat do mrtva. Cesta kupodivu začala příjemně, Velká vybrala obzvláště prázdný spoj, naložila mě dovnitř a jeli jsme. Netrvalo dlouho a začal jsem sklízet obdivné pohledy a komentáře. Zatímco pro Velkou jsem Ořidlo a Velkýho Pískáček, veřejnost mi dává jinačí tituly: tak například, tuhle jedno dítě vřískalo: Mami, mami, vona má lišku! a jiné: Jů, hele, medvěd! Ti osvícenější, kteří ve mě poznají psa, často soudí, že jsem husky a nebo čau čau. Jedna slečna se trefila poměrně blízko: prý jsem shiba inu. Myslím, že bych mohl doprovázet Krampola při natáčení Nikdo není dokonalý, protože lidi ze Štatlu prostě vůbec nevědí, jak vypadá akita!! Uhodli to v podstatě jenom dva a tak jsem se k nim obzvlášť libě lísal.. ale zpátky k jízdě tramvají. 

Sedět pod sedadlem není zas až tak velký problém. Jednak se pod ním dají vyšmejdit jedlé věci a druhak mě Velká uplácí piškoty. Když se mi zdá, že už mi dlouho žádný nedala, začnu malinko kvílet, jen tak, aby se neřeklo. Lidi z toho mají srandu, protože jim připadá, že mňoukám jako kočka a Velká mi honem zacpává pusu, načež následuje přísun piškotsva -  začíná být vycvičená! O nervy je hlavně vystupování, to se seknu pod sedačkou a Velká mě musí vytáhnout a vynést ven. Obvykle se jí to daří v poslední minutě a tak vyskakuje s mou maličkostí v náručí, když už tramvaj varovně píská.

Cestu do ordinace jsem si zpestřil několika vypasenými kameny a v čekárně se pak pokoušel užužlat umělý břečťan. Nevím, proč Velká tak šílela, zelenina je prý zdravá a tohle rozhodně bylo zelené, i když trochu zaprášené. Tak jsem se soustředil na spolutrpící: kočku v kleci, malého psa a velkého psa. Očichali jsme se, já si zaštěkal a zalezl pod židli. Je tu nuda, tak jdu spát. Vzbudil mě tah za šňůru. Hurá, jdeme domů, radoval jsem se, ale ta necitelná Otrava mě vtáhla přímo do chřtánu ďáblova, kde za stolem seděl chlap v bílém plášti a uculoval se na mě. Dostal jsem pamlsek a zatímco mu Velká cosi diktovala, nedůvěřivě jsem si ho měřil. Vzápětí se mé podzření potvrdilo, protože jsem byl vyzvednut na řeznický stůl a ten chlap mě začal prošahávat: uši, oči, bříško a když se dostal k místu, do kterého už mě píchali jiní doktoři, začal jsem řvát na celé kolo a couval ve snaze uniknout. Velká mě přidržela, tak jsem se zmohl jen na loupání krví podlitýma očima. Jestli na mě ještě sáheš - rafnu. A představte si, ten padouch se ke mě opravdu blížil, natahoval ruku a ... dal mi pamlsek. Velká mě postavila na zem a já se otřepal. To jako bylo všechno? Bylo! Vypadl jsem rychlostí kulového blesku. Venku jsem dostal napít, dobrůtku a hurá zpátky domů.