O kamarádech a přezdívkách

Ori vypravuje aneb jeho pohled na události:

Tak už jsem tu nějaký ten pátek a sobotu a neděli. Nastolil jsem zdánlivý klid zbraní: v noci je už nechám spát, zato nezapomenu každé ráno několikrát štěknout a běda, jak se opozdí s miskou o minutu: vynadám jim, co se do nich vejde a naprosto ignoruju jejich: "Ticho, no tak!" Když může vyřvávat ten sousedovic papouch, tak proč bych se nemohl projevit já?

Taky už jsem dostal přezdívky. Velká mi říká Ori, Orísku, Oříšku (to když se mě snaží odlákat od šišek, hlíny a jiných lahůdek), a potom taky Ořidlo-zlobidlo, Ořidlo-bořidlo (to já ne, to spadlo samo!) a nebo Ořidlo-brambořidlo (když se rozdivočím, honím svoje hračky po celém bytě a přitom sebou občas seknu). Velkej mi říká Pískáčku. Když za nima nemůžu, tak sedím u dveří a dožaduju se svého práva, mít o všem přehled. V tu chvíli obvykle vykoukne Velkej a spustí: "Pískáčku, nepískej!" a Velká, jak to slyší, se hned začne smát. "Vždyť ti vůbec nerozumí!" říká pokaždé, ale to se plete. Já jim dám, si ze mě utahovat! A tak sotva na chvíli zmizí, kvílím na celé kolo. Tuhle si dovolili jít nakoupit a mě nechat doma. Ale zase mi přinesli balonek, tak jsem rád. Až dosud jsem ho musel krást jinejm pejskům.

Psí školka nám nevyšla a tak mě Velká alespoň vodí do nedalekého výběhu, kde mě pouští na volno. Občas jsem tam sám, občas tam přijdou jiní psi - třeba slečna Sára. Je to zlatá retrívřice a je jen o něco málo starší než já. Jak se vidíme, tak se kočkujeme a představte si, ona mě občas přepere! Mě! Holka! Ta ostuda! Taky jsme potkali německýho ovčáka. Velká říká, že je krásnej. Mě se zdá moc velikej, moc hubenej a navíc drzej. Představte si, že měl balonek, kterej mi nechtěl půjčit. Pak se chvíli tvářil naoko, že jo, ale když jsem po něm chňapnul, ucuknul pryč. Chtěl jsem se na něj vykašlat, ale to nešlo. Prevít jeden, šťouchal do mě packou. Tak jsem na něj řval, snažil se ho dohonit, ale kdepak jeho chrtí nohy a moje krátký pajdy. Ale jen počkej, já ještě vyrostu. Aspoň doufám. Zato dneska jsem slavil úspěch: prohnal jsem se štěkáním velkýho afgána. Sice mám podezření, že to na mě hrál, ale panečku, cítil jsem se. Další kamarádka je shiba inu, fenka. Je stejně velká, jako jsem já a je to náramná kočka. Smůla je, že i ona je rychlejší než já, a když jí přestane bavit moje žmoulání její oháňky, tak mi sprostě zdrhne.

V sobotu mě Velká s Velkým vzali na výlet, na Bílou horu, co máme kousek za domem. Asi tu někdy nějaká bitva byla, protože jsme našli něco jako betonovej bunkr. Dějepis mě nezajímá, zato vím, že tam rostou děsně chutný šutry. Velká mi je nestačila vybírat z tlamy. Moc psů tam nebylo, potkali jsme hned na úvod pískle šeltie. Dovolovalo si, tak jsme se chvilku porovnávali. Bylo to nerozhodně, tož doufám, že bude ještě šance k odvetě. Taky jsem potkal fakt obrovskou čubu. Úplnou dogu (Velká tvrdí, že to doga nebyla), černou, vypadala, že mě sežere a nakonec slupla akorát moje pamlsky. Tfujtajksl! Tak jsem jí vynadal a šel pryč.

Dneska bylo hnusně, že by ani psa nevyhnal, takže Velká vyhnala Velkýho, ať mě jde venčit, že bude vařit. Prej si my chlapi budem dobře rozumět. Jo, to určitě. Nejdřív jsem dostal amok, protože mi nedovolil sežrat odhozenej loupák a potom jsme courali, dokud jsme nepromokli. Bylo to tak zlý, že jsem se po návratu rád svalil do nahřáté osušky a nechal vydrbat do sucha, což jindy absolutně odmítám a pokouším se ručník sežrat. Myslím, že je prozatím vezmu na milost, poslední dobou mi fakt podstrojujou. A teď mě omluvte, čeká mě baštička!