O dospívání

Ori vypravuje aneb Jeho pohled na události:

To jsme takhle jednou šli zase do výběhu, Velká a já. Chvíli jsem tam lítal, rochnil se v písku, když tu přišla bílá ovčanda, slečna jen o pár měsíců starší a začali jsme řádit. Honili jsme se sem, honili jsme se tam a já ji, podle svého zvyku, kousal do ocasu, hřbetu, tahal za nohy, jen s tím rozdílem, že jsem jí ten její fajnovej kožich tentokrát přibravil do kečupova. "Tady někdo přezubuje!" pravil její pán, což zcela odrovnalo Velkou. "Cože??" zhrozila se. "To snad ne?! Vždyť jsou mu teprve čtyři měsíce!!" A jala se mě lákat na kuře, aby mi mohla obhlídnout tlamu. "Chacha, ty jseš teda pěkná panička," kvíknul jsem zlomyslně. "Přední řezáky už mám dávno vyměněný a vy jste si toho ani nevšimli!" Ale abych jí zas nekřivdil, tuhle večer se ptala Velkýho, jestli nemá pocit, že je mám nějaký jiný. Jenže Velkej ještě nikdy psa přezubovat neviděl, takže jí nebyl schopen poskytnout fundovanou odpověď.. Ale zpět k tématu.

Takže mě odlovila a koukla mi do tlamy. Krvácela mi dáseň kolem horního zubu a Velká do něj decentně šťouchla. "Ježiš, fakt jste měl pravdu, on přezubuje." shledala zděšeně, že se mi ta jehla viklá a zaraženě mě odtáhla od ovčačky, kterou jsem mezitím solidně přebarvil z bílé na červenou. Večer pak, ledva přišel Velkej, spustila: "Představ si, že Ořech přezubuje!" "Fakt?" rozlepil oko Velkej, kterej právě dorazil z práce a rozplácl se vyčerpaně na židli. "Jo!" zaskuhrala Velká. "Takže ty řezáky už má dávno vyměněný. Ale jsou mu teprve čtyři měsíce, to je strašně brzo! Mikouš s tím začal v pěti měsících, Bondy jakbysmet." lomila rukama. "Tsts, ty naděláš. Copak jsem nějakej ovčák? Šóguni vyhazujou zuby, kdy se jim zlíbí!" podrbal jsem se za pravým uchem a šel zkontrolovat obsah misky. "Musím napsat Hagískovejm, tohle není normální!" kvílela dál Velká a jala se datlovat do klávesnice.

Potom, po zbytek dne, fanaticky sledovala můj viklající se kel, který jsem při první příležitosti pohodil před rančem Kameňák tak, aby ho nenašla. Ale mělo to i svou světlou stránku: nakoupila mi hromadu kostí z buvolí kůže (a Velkej, aby nezůstal pozadu, mi koupil dokonce maxikost), abych měl co žužlat. A tak poctivě žužlám, prořezávám stoličky a trpělivě snáším zubařské kontroly svých dvou opatrovníků.

Dneska jsme byli s Velkou opět oběhnout Bílou Horu za vydatného kuropění a po mém návratu jsem se rozhodl, že ji zase trošku něčím vyšokuju. Přeťapkal jsem parkety až k oknu, otevřel tlamu a udělal "flus". Něco cinklo o podlahu a Velká se zmateně rozhlédla. "Co to bylo?" zajímala se a pátrala po zemi, dokud nenašla moji parádní stoličku. Sebrala to do ruky, zezelenala, zbělela, zmodrala a pak pravila: "No to už trochu přeháníš, nezdá se ti?!" "Kdepak!" mrsknul jsem po ní okem, kousek poodešel a spustil další kulometnou palbu. Pliv, cink, Pliv, cink, vyhodil jsem ještě dvě zakrvácené stoličky. Na Velkou šly solidní mrákoty. Chvějící rukou posbírala ostré ostatky mého dětství a střelila po mě napůl zoufalý, napůl varovný pohled. To byla ta pravá chvíle na vypuštění chemické bomby, jíž jsem ji udolal a zvítězil. Třeba si konečně uvědomí, že svoje dospívání si určuju sám. A teď mě zase omluvte, mám pocit, že se mi v tlamě ještě něco viklá a bude potřeba to honem dostat ven. Nejlépe před Velkou.