Krátká výstavní kariéra

Ori vypráví aneb Jeho pohled na události:

Všechno to začalo asi před měsícem. Velká zase datlovala do té placaté věci, co ji má na stole a já vegetil po jejím boku. Velkej ležel o kousek dál a spokojeně si četl, prostě idylka. To by ale nebyla Velká, aby to nepokazila a tak mě ani nepřekvapilo, když se prudce otočila a zvolala: "Hele, co děláš poslední víkend v květnu?" "Válím se doma s buvolí kostí." kníknul jsem. "Nevím, proč?" ozval se Velkej, kterej bohužel nikdy neví, kdy má vystřelit nějakou výmluvu.

"Bude Haguro no Kaigou. Letos je tam dokonce neoficiální výstava.. pojedeme?" vysvětlila Velká. "Loni to byla sranda." "Tak jo," nechal se zviklat Velkej, kterej po krátkém pohledu do diáře zjistil, že má volno. Samotná myšlenka na Haguro no Kaigou by mi zase až tak nevadila. Podle slov Velké je tam jídlo, legrace, a spousta psů, na které lze po libosti kvílet. Jenže podle podivného lesku v jejích očích jsem poznal, že to nebude jen tak. A měl jsem pravdu.

Zakrátko poté jsme šli oblehnout zverimex. Počítal jsem, že mi to hodí nějaké uzené ucho nebo alespoň jednu či dvě "smradůvky" a tak jsem vcelku poslušně čekal, než se Velká vrátí. Z krámu se vynořila za chvíli, v ruce tenký modrý provázek. "Výstavní vodítko!" pravila vítězně. "A jak se to připne na obojek?" zajímal se Velkej. Nechal jsem je plkat o blbostech a soustředil se na pachové ohledání Velké. Ta potvora! Kromě té blbé šňůry nic nepřinesla. Hodil jsem po ní znechucenej výraz a táhnul směr domů. Netušil jsem, že ten kus provázku nevidím naposledy.

Netrvalo dlouho a šli jsme za krásného počasí opět na Bílou Horu. Velká mi zprava podstrčila kus kuřete, zleva mi Velkej nabízel balónek na šňůrce, prostě mi nic nechybělo. V jednu chvíli se zastavili a začali mi šašit s obojkem a šňůrou, tak jsem se radoval, že mě vypustí navolno. Ale chyba lávky! Vzápětí mi totiž na krku přistál ten pidiprovázek a Velká na mě začala "kukat". "Kuk, Orísku!" ševelila. "Co chceš?" ňafnul jsem. "Kuk, kuk!" pokračovala Velká. "Kuku, kuku!" přidal se kukačák, co ve větvích oblboval sýkory, aby jim tam jeho mladá mohla podstrčit svoje vejce. "Hegot nechte toho!" zavrčel jsem a konečně se na Velkou podíval. Ta zajásala, vrazila mi piškot a jelo se dál. Po chvíli kukání jsem pochopil, že chce, abych se na ni podíval, po další chvíli jsem už kráčel po její levé straně a v příští jsem metal elegantní kolečka.

"To by šlo." ohodnotila Velká s uspokojením a jala se mi vysvětlovat povel "stůj". Vzala do ruky kus kuřete, zamávala mi s ním před nosem a zavelela: "Stůj!" Tak jsem si ukázkově sednul a čekal na to kuře. Ale ta mrcha mi nejenže nic nedala, ale navíc poodlezla stranou a lákala mě dál. "Stůj!" Sedl jsem si. Další úkrok. "Ori, stůj!" Posadil jsem se. Následoval krok-sun-krok a další povel. Tančili jsme dokola a už nám to začalo pěkně jít, když tu se ozvalo: "Kukukuku!" provázené hlasitým "Hahaha!" Kukačák a Velkej, sledující bedlivě naše počínání, se váleli jeden po stromě, druhej po zemi a řvali smíchy. To mě nakrklo! Vždyť tady tak pěkně kroužíme, do Stardance bychom mohli jít.. a vy tohle! Blafnul jsem, otočil se k nim zády a ukázal jim tu dírku, co mám pod ocasem. Kašlu na vás, pro smích vám tu nebudu!

Po taneční kreaci došlo na povel "zuby". Velká mi odpočátku tu a tam šahala do tlamy, počítala tesáky a od té doby, co jsem začal přezubovat, mi tam lezla prakticky denně, takže jsem byl vcelku zvyklej. Ne, že bych to dvakrát miloval, ale snést se to dalo. Jenže vzhledem k faktu, že mi do tlamy vejrala těsně před procházkou, jsem se rozhodl, že už jí nic podruhý neukážu. Nejsem přece blbej a ony beztak ty moje kly zas až tak rychle vyrašit nemohly, aby tam viděla nějakej rozdíl. Takže jsem pevně sevřel čelisti a couvnul. Začali jsme další taneček, tentokrát jsem vedl já a Velká za mnou poskakovala. Teď už řval smíchy nejen Kukačák s Velkým, ale i poměrně početný dav, který se mezitím shromáždil okolo. Po slabé půlhodince to vzdala, zpocená, zarudlá, ale pak se napřímila a pronesla tu osudnou větu: "Já ti ho připravím, ale vystavíš ho ty!" Velkej se zakuckal uprostřed pochechtávání se a kukačák se po anglicku vypařil. Totéž i dav, který zjistil, že další sranda se nekoná.

A tak začaly dny, kdy jsme s Velkou běhali kolečka i přímky, kdy jsem ukazoval zuby modré obloze a na "stůj" si konečně postupně přestal sedat. Velká byla čím dál spokojenější, zato Velkej čím dál šedivější a s hrůzou se budil ze spaní, zalitý potem, odříkávaje standard plemene akita inu. Konečně přišla ona inkriminovaná sobota a vyrazili jsme na Haguro no Kaigou. Bylo to přesně tak zajímavé, jak Velká slíbila, tedy pejsci a sranda, dokonce mi podstrčila i trochu klobásky, abych měl taky svátek a na noc mě vzali k sobě do stanu. V nedělní ráno mě pak dlouze vyčesávali, rovnali chloupky, fousky, pulírovali očička a tlapky, zkrátka byla jsem krasavec k pohledání, dokud... nezačalo pršet. Ve vteřině jsme byli všichni durch a celá reprezentativní příprava byla v háji.

Na kolbiště jsme nastoupili čtyři. Já měl číslo jedna (co taky jiného, že?!) a seděl jsem hnedka na kraji. Vedle mě mokli mí tři kolegové a nikdo z nás nevěděl, co nás čeká. Velkej nejdřív odevzdal složku s papírama a pak nahlásil věk. Paní rozhodčí zahájila mladšíma, kontrolovala zuby a já suverénně přihlížel. Tohle zvládnu, ani couvat nebudu. Když došla ke mě, preventivně jsem na ni zahoukal, oslintal ji, jak dobré mravy praví a ukázal jí své rašící zoubky. Pak mi prohmatávala zadní část, ale to vůbec rád nemám. No uznejte sami: jste v dešti, v pořádným dešti, lije na vás, kožich máte mokrej, musíte stát, nesmíte se hnout a najednou vám někdo vrazí ruce mezi nohy a šátrá a šátrá, jako by tam hledal zlatej poklad nebo včerejší den. Vyhledal jsem pohledem Velkou. Stála za hrazením, očima mě fixovala a slibovala hory doly, když se nepohnu. Tak dobře, že jsem ti směl ráno umejt vobličej a podělila ses vo spacák, já to teda vydržím. Zadíval jsem se před sebe a nepohnul se. Rozhodčí si vyměnila pár vět s Velkým a pak konečně dostala ten spásnej nápad a poručila nám běhat. Tak jsem šupajdil, nožky trochu klouzaly, kapky z kožichu odletovaly a nakonec jsem si vyběhal krásnej modrej pohár s obrázkem Hagíska a pytlík dobrot k tomu.

Velcí mě v přístřešku vydrbali ručníkem do sucha, nakrmili, napojili, pochválili a slíbili, že jen co to počasí dovolí, tak mě s pohárem vyfotí. Do té doby se vám alespoň pochlubím s posudkem, i když ke čtení toho moc nebude. Tak tady je:

Hlava: Velmi dobrá

Oči: Korektní

Pohyb: Odpovídá věku

Srst: Odpovídá věku

Poznámka: Nesestouplé varle

Výsledná známka: Nadějný

Když mi to Velká četla, moc jsem z toho nepobral. Tahle slovíčka.. co to vlastně znamená? Odpovídá věku? Co to jako je? A nadějný? To jsem snad automaticky ne? Copak se neříká "mladý a nadějný"? Nebo se do mě už teď vkládají naděje, že až vyrostu, budu lékařem a dostanu Nobelovku?

Ale co, vlastně je to jedno. Mám to úspěšně za sebou, dostal jsem kus párku a než vyrostu, uplyne ještě hooodně vody. Tak se zatím mějte, já si jdu domluvit to focení.