Co se týče akit, jsem naprostý laik. Nikdy jsem psa tohoto plemene neměla donedávna jsem o nich věděla jen to, co se píše na internetu: pro začátečníky je nevhodná a její výrazný rys je agresivita a dominance. Ale pak jsem se seznámila s Rudolfovými a jejich psem Hagurem, který na mě hluboce zapůsobil. Po nějaké útočnosti nebylo ani památky, zato z něj vyzařoval obdivuhodný klid a vědomí vlastních schopností. Totéž a mnohem víc se dalo nalézt i v jeho pohledu a chtě nechtě člověka napadlo, jak zvláštní a jedinečné to setkání je.
Haguro mi také nasadil brouka do hlavy. Je výjimkou v rámci svého plemene? Jaké jsou vlastně akity doopravdy?
Příležitost k hledání odpovědí se naskytla v podobě připravovaného srazu akit Haguro no Kaigou. Byla jsem velmi zvědavá, s jakými akitami se setkám a jací lidé se okolo nich pohybují. Na sraz jsem vyrazila společně se svoji jmenovkyní Katkou z Brna a na místo určení nás zavezl sám pan Rudolf.
Místo konání, cvičák v Kolíně, byl velmi příjemným překvapením. Udržovaný, se sociálním zázemím a četnými překážkami, které přímo vybízely k tomu, aby byly vyzkoušeny. Hned u vstupu nás přivítala usměvavá paní Rudolfová a po zaplacení účastnického poplatku jsem již spatřila první akitu, Feiko Tomimopa. Na setkání s ní a její paničkou jsem se velice těšila; do té doby jsme se znaly pouze přes internet a její příhody s *mramorovanou bábovkou*, jak svou fenku láskyplně nazývá, prozařují mnoha lidem den.
Feiko je nedůvěřivá k lidem, které nezná a tak se naše první seznámení odehrálo přes košík. Za pomocí kostiček sýra jsem ji postupně dokázala přesvědčit, že se mě nemusí bát a v průběhu dne si ode mě s klidem vzala piškot i bez náhubku a ještě mi podala packu.
Další pes, kterého jsem měla možnost zahrnout piškoty byl Haguro. Zatímco se jeho páníčci starali o to, aby šlo vše jak na drátkách, čekal trpělivě v kotci. Vedle něj si hověla Harumi a Arashi spolu se dvěma shibami inu, kteří byli živým důkazem toho, že shiby a akity se mohou naučit spolu dobře vycházet.
U překážek bylo možno vidět paní Fišerovou, která spolu se svými akitami trénovala na áčku a na kladině. Áčko také hravě překonal velmi zvláštní akiťák, který na první pohled zaujal tím, že neměl postavené uši, což mu však dodávalo originální výraz. Bohužel jsem měla pocit, že mu to má jeho majitelka tak nějak za zlé. Povel přes překážku i následná pochvala byly proneseny ve stejné intonaci, která byla ostrá a tvrdá. Místo mazlivého: „Ty jsi šikovný a úžasný!“ zaznělo ono: „hodný“ jako: „Ty neschopnej troubo!“ Přišlo mi to poněkud líto, protože pes byl jinak velmi přátelský a velmi kontaktní. Doufám, že se ve své domněnce mýlím.
Milým překvapením byla přítomnost plyšového štěňátka – tříměsíční fenky Cuči (Laskavý čtenáři, vzpomínáš si ještě na úvodní lekci japonštiny?). Fenečka se okamžitě stala středem pozornosti a za bedlivého dozoru svého ochránce a budoucího ženicha se jí dostalo mnohého pohlazení. Ale Cuči nebyla výjimečná jen tím, že byla ještě štěňátko. Zaujal mě její klid, zdravý zájem o okolí a to, že naprosto postrádala jakékoliv rysy „piraně“ a nezakusovala se do všeho, co se kolem mihlo. Jednou z ní bude opravdu úžasná osobnost a ještě o ní určitě uslyšíme.
Naopak nemilým překvapením byla do jisté míry majitelka CHS Tomimopa, která po příchodu bez jakéhokoliv předchozího pozdravu nebo kontextu na paničku od Feiko vybafla: „Tak kdy uchovníte?“ Upřímnosti si cením, ale ještě více si cením slušnosti. Paní Jůzová tedy byla upřímná, ale nebyla příliš slušná. Nutno ale podotknout, že svou reputaci si v průběhu dne dokázala napravit, například tím, že po svých psech neváhala uklidit (měla jsem tu čest během této činnosti držet na vodítku jejího žíhaného svěřence Achika).
Den pokročil a společnost se přesunula k místu konání přednášek, k venkovnímu posezení. Úvodem zahájil pan Rudolf, který přivedl Hagura a navázala paní Hamplová, poradkyně chovu, velmi zajímavou přednáškou o akitách. Přinesla také spoustu materiálů, především z Japonska, jako kalendáře, časopisy a krom jiného i sošku slavného Hachika, která sloužila jako předloha k vytvoření sochy, která dnes stojí před nádražím Shibuya. Přítomní si asi moc nepočetli (Já také ne, na to, aby člověk mohl přečíst japonské noviny potřebuje znát kolem deset tisíc kanji a já jich poznám tak… pět?), ale informace o tom, že se učím japonsky vzbudila zájem v lidech okolo a ti mě přemlouvali, ať jim něco přeložím. Marná byla moje argumentace, že jsem teprve začátečník. Nakonec to bohudík pochopili a vzdali.
Následovalo guláškové intermezzo (Šéfkuchaři nechť je vzdán hold, bylo to výborné!) a přednáška o krmení a pojištění psů. Bohužel přednášející měli na počátku svého výstupu pokaždé nelehký úkol: upoutat na sebe pozornost lidí, kteří se bavili mezi sebou a nevěnovali jim pozornost. Tento rušivý moment byl jediným kazem na jinak obecně perfektně připravených přednáškách.
Jelikož se vedro zvyšovalo, byl tolik očekávaný pochod akit městem odvolán a místo toho se organizovalo hromadné focení. Jako bonus se navíc ještě shiby a některé akity seřadily na kladině a nechali nás pořídit nezapomenutelné záběry. Dál už toho k vyprávění moc není, neboť jsem musela sraz opustit z důvodu odletu následujícího dne do Velké Británie. Páníček Feiko mě a Katku odvezl na nádraží a počkal s námi až do příjezdu vlaku, kde jsme obě usnuly.
Co říct závěrem?
Že to byla velmi vydařená akce. Doptala jsem se později na její zbývající průběh a oceňuji, že na sraze se žádný pes neporval, lidská nevraživost se až na výjimky neprojevila, a můj názor na akity je konečně utvořen. Jsou to originální a jedinečná stvoření, která jsou schopná být vašim skutečným partnerem. Děkuju všem, kteří si se mnou ochotně povídali, nechali mě hladit si jejich psy (a vykrmovat je piškotkama) a dokázali mi odpustit to, že jsem si nepamatovala jejich jména, čímž jsem způsobila nejeden trapas.
Rudolfovým patří veliký hold za to, že se po hlavě vrhli do akce, která je téměř sebevražedná a ona se úžasně podařila. Obzvláště si vážím pana Rudolfa, který se nebojí otevřeně vystoupit a mluvit i o nepříjemných a temných stránkách problematiky kolem akit, paní Rudolfové, která i přes vedro neúnavně hlídkovala u vstupu a později se otáčela v kuchyni, Sandře, která se to všechno snažila držet tak nějak pohromadě a taky v neposlední řadě i jejím prarodičům, kteří skvěle uspokojovali hladové a žíznivé. A speciální dík patří taky Hagurovi, bez kterého bych nejenže naprosto minula tuto akci, ale i nadále žila v přesvědčení, že akity jsou zlé a dominantní bestie, kterým je radno se zdaleka vyhnout.
