DuoCACIB 2010

Letošní DuoCACIB jsme si nemohli nechat ujít - nejenže jde o další skvělou příležitost k socializaci našeho Oriho, ale tentokrát měla dorazit spousta lidiček, kterým se dalo fandit.

V sobotu jsme se z pelechu vykutáleli poměrně brzy, takže jsme na výstaviště dorazili kolem deváté hodiny. Akití kruh jsme našli snadno a než začalo posuzování, seznámili jsme se s novým přírůstkem CHS Tomimopa - s plyšátkem Unshou Go Takasaki Yamaguchi. Plyšový žíhaňáček mě nadchnul - Unshou je milé, přátelské a velmi něžné štěně s obrovskými tlapkami, které dají tušit, že z něj vyroste velký pes. Tím však příval štěňátek neskončil; potkali jsme taky Akískova bratra Asogiho (má úžasný kožíšek) a malou holčičku, O-Sakuru Almaju, z které byl Orísek úplně na větvi a pěkně si spolu pohráli. Sakurka ovšem, jako správná dáma, měla vždy navrch.

Přiznávám, že posuzování akit v sobotu jsem moc nestíhala, než to začalo jsem se vydala hledat naše oblíbence od jiných plemen, kteří bivakovali v jiném pavilonu. Hodnou chvíli mi trvalo najít Thajské ridgebacky a mezi nimi naše oblíbené zlatíčko Tan Ngerna, protože Thajci a jejich skupina přišli o kruh a byli nuceni pendlovat mezi pavilony, než nakonec zakotvili v akitím kruhu, čekajíc, dokud se nedoposuzují plemena před nimi. Tangísek nakonec vyhrál BOB, ale o to jsme bohužel přišli.

Další kamarádi, se kterými jsem se chtěla vidět, byli Svobodovi s krátkosrstým koliákem Dougeem, kteří měli mít svou premiéru. Našla jsem je vedle kruhu v dobré náladě, Dougee si ruchu kolem vůbec nevšímal a hrál si s každým, kdo měl zájem. I o jeho předvádění jsem bohužel přišla, ale gratuluju jim ke krásnému V2. Myslím, že je to pěkný začátek výstavní kariéry. 

Kromě výše zmíněných, se v sobotu výstavištěm mihly i další nám známé tváře: Hagískovi, "Hokkaiďáčci", Jurko s paničkou (titul BOB), Kubovi známí od leonbergerů, kamarádi a kolegové se psy i bez nich. Všechny jsme moc rádi viděli a těší nás, že se nám podařilo i přes enormní množství lidí, kteří se areálem pohybovali, se s nimi setkat.

Původně jsme chtěli zůstat do závěreček, ale kluci už začali být unavení a tak, když jsme doprovodili Hagískovi k bráně, jsme před návratem domů zamířili Orískovi obstarat krmení a pokusit se sehnat mu náhubek. To se nám nakonec podařilo (velikost dalmatin-fena), ale Orísek byl nadšený o poznání méně než my. Zato se pořádně nadlábl z nabízených granulí (cizí je holt cizí), a od lidí, kterým byl sympatický, vyfasoval pár dobrůtek navíc.

---

V neděli naše sestava poněkud prořídla; Kuba se rozhodl zůstat doma; a také jsme do areálu výstaviště dorazili o něco později než v sobotu, takže jsem ke své smůle prošvihla začátek posuzování akit, které tentokrát začalo včas. Protože většina známých vystavovala pouze v sobotu, byla jsem rozhodnutá zůstat u akit až do konce a sledovat dění v kruhu. Po této stránce byla neděle téměř opakem soboty a projev rozhodčího se mi obecně příliš nelíbil. Nebyla jsem sama - některá jeho rozhodnutí budila rozpaky mezi přihlížejícími - ale, jak už si lidé, co občas na výstavy zajdou, zvykli - není každý den posvícení a některé věci je lepší nekomentovat. Milým překvapením byla přítomnost smečky Z Pohořelic, kterým tímto děkujeme za svatou trpělivost s naším ublízaným Ořechem a gratulace patří též Botan za pěkný výsledek ve své třídě.

I nevýstavní Ori měl možnost užít si svých několik hodin slávy: krom toho, že se stal součástí fotodokumentace mnohých kolemjdoucích, vyvolával nadšení ve všech, kteří zatoužili si ho pohladit. Informace, že ač štíhlý a gracilní, jedná se skutečně o psa, nikoliv o fenu, způsobila mnohým z nich překvapení. Podle jejich vlastních slov se setkali se psy-samci nedůtklivými a ostrými a o to víc si užívali, že si jednoho můžou pořádně pomazlit. Uvrtěný Orísek dokonce okouzlil jeden mladý pár natolik, že si ho chtěli vzít domů. Chvalozpěvy na jeho povahu jsou pro nás ta největší poklona a doufáme, že se nám podařilo špatné mínění o akitách zase malinko poopravit.

Zatímco akitáři opouštěli prostory kolem kruhu, čekali jsme ještě na předvedení Tan Ngerna. V mezičase se u nás zastavila paní Jůzová a popovídaly jsme si, mimo jiné, o její poslední návštěvě Japonska. Jestli vás tedy také zajímá, co se stalo s oním kolem, které vyhrála na výstavě, potom vězte, že bylo ponecháno rodině chovatele Unshoua :-)

Do závěreček jsme nezůstali ani tentokrát; zato jsme znovu navštívili pavilon s chovatelskými potřebami. Zde jsem pro Oríska zakoupila polostahovací modrý obojek a pak jsme vyrazili zpět domů.

Po oba dny se Ori choval nad mé očekávání. Sice nelibě nesl, že si nemůže se psy hrát podle libosti a kvílivě si tu a tam postěžoval, ale jinak byl schopný po většinu času způsobně ležet či sedět a zvědavě pozorovat ruch kolem.  Opět nám ukázal, že ho lze brát prakticky kamkoliv a tak je naše další účast na některé z dalších výstav víc než jistá.

--> FOTOGALERIE <--