Dovolená na Liberecku

Celosvětová krize zasáhla i náš rozpočet a tak se žádné poletování po zahraničí letos nekonalo. Místo toho jsme se dohodli, že strávíme týden na severu naší malebné vlasti, v kraji Libeckém. Krom krásné přírody totiž nabízí ještě i jedno neodolatelné lákadlo - je domovem Fajkýšových, s kterými jsme si smluvili společnou procházku. 

Cesta vlakem z Brna do Chrastavy trvá mezi pěti a šesti hodinami a zahrnuje několik přestupů. Byla velmi úmorná, protože bylo vedro, vlaky měly zpoždění a ještě jsme natrefili na výluku. Ori vše snášel statečně až do chvíle, kdy usoudil, že se mu chce na záchod a začal kvílet na celý autobus. Naštěstí to vydržel až do cíle a dál už bylo všechno v klidu. Nevím, jaký akční rádius mají při svých procházkách Jana s Feiko, ale Liberečtí vědí, jak vypadá akita. Za celý týden jsme slovo "husky" slyšeli jen jednou, všichni ostatní Oriho odhalili hned a ptali se hlavně na to, jestli je pravda, co se o tomto plemeni traduje. 

Přínosem pro naše společné soužití byla i intenzivní různorodá socializace - za těch pár dní jsme překročili hranice dvou států, prošli mnoho hvozdů, navštívili vojenský areál, zříceninu, hrady, města i vísky, pobyli u řeky, jeli úzkorozchodnou železnicí, zkrátka spousta dění, po kterém spal Ori každý večer jako zabitý.

Kam jsme se všude podívali?

1) Grabštejn a jeho Létohrátky - o víkendu 8.8. - 9.8. probíhaly na Grabštějně letní historické slavnosti s bohatým programem. Byl otevřen jak hrad, tak i prostory Nového zámku, které jsou součástí vojenského areálu (středisko výcviku služebních psů), jenž není normálně veřejnosti přístupný. Mimochodem - kdo jste v kynologickém časopise narazil na soutěž "O pohár Kristýny", potom vězte, že Kristýna leží poblíž Hrádku nad Nisou, který se nachází nedaleko Grabštejna.

Za vstupné 90 Kč pro dospělého (Ori zdarma), jsme získali razítko na ruku a program. Nejprve jsme šli na prohlídku do sklepení, kde se Orimu moc nelíbilo, zato mě moc, neboť to byla skvělá příležitost se trochu ochladit, a ledva jsme vyšli ven, na nádvoří se předváděli kejklíři s diabolem. Svůj výstup zakončili žonglováním, kdy se postupně svlékali a pak zase oblékali, takže ke konci muž měl ženské šaty a naopak. Bylo to veselé a sklidili zasloužený potlesk. Později také předváděli umění s bičem a pořádali pro přítomné publikum miniturnaj. Kuba si ještě vystřelil z ručnice (Ori zdá se, nemá na střelbu reakci), a už byl skoro čas navštívit psovody. V prohlídce budov Nového zámku jsme se střídali - vždy jeden čekal se psem venku a druhý šel dovnitř. Nejprve nám ukázali budovu velení, kde byly vystaveny četné poháry získané v soutěžích poslušnosti a také vycpaný pes natažený na kopytu pro vlka. Mohli jsme si také přečíst něco o historii a prohlédnout veterinární nástroje ze začátku minulého století. Některé vypadaly doslova jako mučící nástroje. Upozornili nás též na fotografie, na kterých byl zachycen pes pokusně oblečený do atombordelu a sdělili nám, že se od jeho použití v praxi rychle upustilo. 

Následoval přesun na cvičiště, kdy jsme cestou míjeli dva unikátní stromy - vzácný buk a jasan rostoucí do vývrtky. Byli jsme seznámeni s tím, jak vojáci získávají své psy (výkup jedinců i bez PP a kříženců, testy povah a zdraví) a jakým způsobem je cvičí a měli možnost sledovat ukázku zadržení. Ori na to koukal zvědavě a možná si z toho taky něco odnesl. Nám se líbil razantní mladý malinois, který očividně rukáv přímo miloval. Další část exkurze byla do kasáren, které jsou, mohu s klidným svědomím říct, naprosto luxusní. Strávila jsem rok na vysokoškolských kolejích, ale miniaturní prostý kamrlík se rozhodně nedá srovnávat s prostornými byty, které mají vojáci k dispozici. O sauně a posilovně ani nemluvě.

Další část byla ta nejzajímavější. Předvedli se nám psi, kteří dovedou vyhledávat drogy, výbušniny nebo zbraně. Nejdříve jsme viděli pracovat fenku, která prohledávala popelnice a speciálně upravený kolotoč, pak pejska, který hledal v autě urytou část pistole. Vojáci nám vysvětlili, že nový způsob označování nálezu je, že pes zalehne nebo si sedne, zatímco postaru ohlašoval škrábáním. To je ale v případě vyhledávání výbušnin velmi nebezpečné, navíc může dojít k poškození objektu, kde se nález ukrývá (například drahého auta), proto se od toho upustilo. Byl nám ukázán také celotělový oblek pro figuranta a náhubek, pomocí kterého pes cíleně údery odzbrojuje. Poslední předváděcí část byla vyhledávání výbušnin schovaných v kostkách a v kufru. Vojáci se nás žertem ptali, jestli nechceme Oriho prodat do výkupu, na což jsme jim řekli, že nechceme, protože jediný, co by byl ochoten hledat, je pašované jídlo. Dobrá nálada jen podpořila vynikající výkon dvojice psovod-pes, který byl za nález odměněn aportem.

Poslední místo, kam jsme se podívali, byla veterina. Moderně vybavené místnosti a sály a spousta historek. Brány areálu jsme opouštěli s dobrým pocitem, že jsme se zase podívali někam, kde se o psy dobře starají a mají je rádi.

Poté jsme se ještě na chvíli vrátili do hradu. Ori pomazlil a poslintal jednu sympatickou rodinku a nechal se s nimi vyfotit. Na malém nádvoří jsme si vyslechli kus pohádky, vylezli na věž, odkud je vidět do Německa i do Polska a na zadním nádvoří se s Orim podělili o klobásku, chléb a Kuba vyzkoušel ručně praženou kávu. Protože jsme se necítili unavení, rozhodli jsme se, že vrátíme zpátky pěšky a užili jsme si příjemnou procházku lesem přes místo zvané Boreček, kde leží kámen, na kterém je nápis "U 80 dubů". Cestou jsme minuli také několik slibně vypadajících praváků, tak jsme se dohodli, že příští výlet bude tak trochu houbařský.

Odkazy:

* https://grabstejn.mikroregion.info/pages/home/index.aspx 

--> FOTOGALERIE <-- 

2) Stříbrnou stezkou - Tenhle výlet byl zamýšlen jako relaxačně-houbařský. Měli jsme v plánu projít Chrastavu, Andělskou Horu a hurá přes les na Panenskou Hůrku. Jenže - znáte to - člověk někdy míní...

Kdo zná Liberecko, ten ví, že to prakticky všude do kopce. Ostatně názvy typu "Hora, Hůrka" a fakt, že se v kopcích těžilo kdysi olovo a stříbro, také o něčem svědčí. Nejstrašnějším "smrťákem" pro netrénovaného člověka je Dlouhá Hora, kopec, který je sice plný hub, ale skutečně velmi dloooouhý. Stříbrná stezka není vyjímka - vine se lesy nad Andělskou Horou a než se na ní napojíte, musíte se tam vyškrábat. Ledva jsme vyfuněli příšerný kopec, začali jsme se rozhlížet po prvních houbách a já se zastavila, abych dala Orimu napít. Kuba zašel trochu z cesty, podívat se, kde co roste, když tu ho náhle napadly vosy. Nevěděla jsem, co se děje, jen jsem s úžasem v první chvíli pozorovala, jak bleskovou rychlostí profrčel přes cestu hodný kus ode mě a míří hluboko do lesa. Volala jsem, ale neodpověděl mi, vrátil se až za chvíli. Jeho duchapřítomnosti jsme s Orim vděčili za to, že vosy nenapadly taky nás, na druhou stranu se na něm vyřádily docela zle, takže houbaření skončilo dřív, než začalo a hnali jsme zpátky. Měla jsem starost, protože letos vosy napadly i mého bratra a dalších pár lidí, kteří poté měli těžké alergické reakce, a já neměla s sebou nic, co by mohlo poskytnout první pomoc, takže jsem měla obavy, aby se něco nestalo. Stříbrnou stezku jsme opustili kousek od Panenské Hůrky a brzy dorazili do civilizace. V tom všem neštěstí měl Kuba štěstí - žihadla nedostal do žádného kritického místa (obličej, krk..) a ani nebyla silně alergenní, takže nemusel na injekce a otoky brzy ustoupily.

3) Na Ovčí Horu - Co se týče hub, učinili jsme druhý pokus a rozhodli se jít na Ovčí Horu. Vybavili jsme se Fenistilem, plátěnou taškou a atlasem autorské dvojice Pilát - Ušák. Zpočátku jsem byla nervózní a při každém zabzučení jsem se divoce rozhlížela, ale brzy nás klid lesa ukolébal a my zahájili lov. Podařilo se nám najít jak neobvyklé druhy hřibů, tak kapitální kousky a my jsme si své tři hodinky v lese královsky užili. Večer jsme z nasbíraných hub udělali smaženici a zakončili tak plodně strávený výlet.

--> FOTOGALERIE <-- 

3) S Fajkýšovými na Hamrštějn - Na tenhle výlet jsem se těšila snad nejvíc, protože Jája a Fája jsou mé oblíbenkyně a tak už jsem od rána krájela eidam na kostičky a vyhlížela z okna, kdy přijedou. Cíl trasy jsme zvolili operativně, tak, aby nebyl ani moc náročný pro nás (při funění se špatně povídá), tak pro naše psy (měli letní nežravost, tak jsme je nechtěli přetěžovat). Následovalo obvyklé podplácení Fájy sýrem a vyrazili jsme, znova přes Ovčí Horu. Fajuška v lese zázračně ožila a nezapomněla se namočit do každé kaluže, kterou cestou potkala. Orísek, který je na takové aktivity obvykle moc fajnový, se nenechal zahanbit a brzy již oba měli nožky obalené blátem. Cestu jsme si krátili cvičením (to by jeden nevěřil, jak pěkně ho poslouchají dva psi, když má v ruce něco dobrého) a vyměňovali si veselé příhody. Kousek od cíle se spustila šílená průtrž, takže jsme si zalezli hlouběji do lesa, nicméně přesto jsme byli brzy "durch". Déšť naštěstí po chvíli polevil a tak jsme mohli pokračovat. Obhlídli jsme zříceninu Hamrštějnu, Jana vyfotila strašidlo ;-) a udělali jsme si krátkou odbočku na železniční trať. V tu chvíli nám sluníčko ukázalo, co umí. Přebytečná vlhkost, odpařující se z lesů se vlivem západu zbarvila do neuvěřitelných odstínů a než to odeznělo, podařilo se nám udělat pár fotek. Sluníčko si uchystalo ještě jedno překvapení - než zmizelo za horizontem, ještě předvedlo kouzelnou hru světel mezi listovím stromů. Na cestě zpátky se Fajuška nezapomněla obalit v lesní tůňce a Jana si jako suvenýrek odnesla pěknou houbu. Výlet jsme zakončili u mostu, který dělí Chrastavu od Andělské Hory, kde Jana Fáju pěkně vydrbala a než odjely, dostal Orísek dárkem zbrusu nový tenisák.

(Později jsme zjistili, že Ori při bouřlivém vítání zrušil Janě řetízek - bohužel jsme to zjistili pozdě, takže už se nenašel - za Ořecha se omlouváme a zkusíme najít nějakou pěknou náhradu).

Odkazy:

* https://www.hrady.cz/?OID=145 

--> FOTOGALERIE <--

Reportáž na stránkách Fajušky: -->ZDE<--

Fotogalerie ze společného výletu na stránkách Fajušky: -->ZDE<--

4) Ausflug nach Oybin - jelikož hranice s Polskem a Německem byly nadosah ruky, rozhodli jsme se, že jeden den zasvětíme výletu do zahraničí a podle referncí jsme si vybrali za cíl městečko Oybin, kde se měly nacházet pozůstatky stejnojmenného hradu. Nejprve jsme jeli vlakem do Žitavy (Zittau). Pokud někdy zvolíte stejnou cestu, dávejte si pozor, s kterou společností cestujete. Kromě ČD obsluhuje stejnou trať i Německý RAILTRANS, v jehož vlacích neplatí jízdné ČD a tedy ani jízdenky klasicky zakoupené u pokladny!

V Žitavě musíte přestoupit buď na autobus nebo na úzkokolejnou železnici. Pokud jste na štíru s němčinou, zorientujete se i přesto rychle neboť všude jsou vícejazyčné nápisy. Problém ovšem vyvstává ve chvíli, kdy si chcete koupit jízdenku - pokladní totiž česky nemluví - nicméně rukama nohama se domluvíte. Zjistila jsem, že moje němčina ohavně zpasivněla; rozumím sice téměř úplně všemu, ale mluvit už nedokážu, každopádně všude byli velmi vstřícní a nikdy jsem nepocítila ani náznak pověstné německé arogance.

Rozhodnete-li se do Oybinu dopravit železnicí, musíte opustit klasické nádraží a přejít na nádraží speciální. V prostorách se nachází silueta nádražáka s vyříznutou hlavou, kde se můžou malí i velcí vyfotit - my se tam řádně vyblbli, když jsme si tam udělali snímky všichni. Největší srandu ovšem měli přihlížejícíc z Oríska, který nejdřív nechtěl spolupracovat, ale pak do otvoru hlavu nasoukal sám a rozhlížel se po okolí. Zakoupili jsme si zpáteční jízdenky (tarif je podle počtu stanic, které ujedete), což nás vyšlo na 13 euro na osobu. Ori měl jízdu zdarma.

Vláček je atrakcí sám o sobě. Táhne ho parní lokomotiva a krom zastřešených vagónů s plošinkou je tam i jeden nekrytý vagon, vagon pro vozíčkáře a jídelní vůz. Protože bylo celkem ošklivo a poprchávalo, zvolili jsme obyčejný vůz a rozhlíželi se po krajině. Cestou minete několik kuriozních věcí, jako je dřevěný výpravčí a nebo Čertův mlýn (Teufelsmühle). Pokud chcete až na Oybin, dávejte si pozor, abyste dobře vystoupili, zastávky s označním "Oybin" jsou na trase dvě, ta, která vás zajímá je Kurort Oybin a zároveň je to konečná. Když se k ní blížíte, začne krajina kopcovatět, zalesňovat se a vy máte možnost spatřit úžasné skály a skalní útvary. Hrad je na skále, která se tyčí přímo nad tratí, ale z toho místa není vidět. Když jsme vystoupili, Kuba si běžel vyfotit lokálku a pak jsme se vydali dál. Ofotili jsme informační mapku a courali městečkem směrem k hradu. Komu se nechce jít pěšky, toho tam doveze silniční vláček. Koupili jsme nějaké pohlednice a vyfotili se s dřevěnými rytíři, stojícími podél cesty k hradu. Kuba jim půjčil svou čepici a sluneční brýle a udělali jsme pár legračních fotek.

Za hradní branou stojí domeček, kde se prodávají lístky a je i informační centrum. Protáhli jsme Oriho otočnými dveřmi a chtěli se informovat, jestli pes může do areálu. Na internetu jsme se toho nedopídili. Dřív, než jsme se stačili rozkoukat, paní za pokladnou směrem k Orimu prohodila: "Er muss drau3en warten.", z čehož jsme pochopili, že psi do hradu nesmí. Dohodli jsme se tedy, že se prostřídáme. Předala jsem Kubovi foťák, s tím, že půjde první. Když si začal kupovat lístek, paní se ho udiveně zeptala, jestli jdeme taky. Na to jsem se zeptala já, jestli můžem vzít Oriho s sebou. Odpověděla, že samozřejmě a začali jsme se smát. Abyste rozuměli, psi do hradu smí, pouze nesmí do informačního centra a některých prostor v hradu, kde jsou vykopávky. My jsme se jenom nepochopili. Pokud vás zajímá vstupné, nejsem schopná odpovědět. Dospělý platí 4 eura za vstup, a my sice platili celkem 8 eur, ale na vstupence máme 1 Erwachsene (dospělý) - 4 Eur, 2 Kinder - 4 Eur. Takže buď je někdo z nás dítě a za psa se platí, nebo to jen špatně namarkovala a za psa se neplatí. Ke vstupnému dostanete informační letáček. Mají je i v češtině, takže žádný strach. Nedorozumění v komunikaci se nám stalo ještě jednou. Paní pokladní nám řekla, ať počkáme venku, že nás pustí, načež jsme se nakvartýrovali k turniketu. Paní nás ovšem měla v úmyslu pustit brankou pro kočárky, takže jsme se zase nepochopili. Každopádně byla velmi milá a myslím, že na nás jen tak nezapomene, zvlášť, když jí Ori na rozloučenou řádně oslinil obličej.

Samotný hrad je nádherný a impozantní. Co vás překvapí je, že ho založil Karel IV a že česky by se jmenoval Ojvín. Jaká škoda, že je v současnosti za hranicemi našeho státu. I když, vzhledem k všeobecné nízké kultivovanosti našeho lidu, by nejspíš byl plný odpadků a pet lahví zastrkaných v každé skulině. Co se mě osobně líbilo nejvíc, byly pozůstatky chrámu (připomínají mi trosky kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích), vyhlídka z věže na okolní kopce se skalními útvary, malebný hřbitůvek a okružní cesta, která vede mezi skalami. Nesmím zapomenout také kurizoní německou výpravu s průvodcem v dobovém kostýmu, kteří se zastavili v kostele a aby otestovali akustiku, tak začali zpívat rozličné písně. Čechů v areálu jsme potkávali spoustu, štěstí jsme obzvláště měli na jednu rodinu. Ani pro ně nebyl Ori záhadným plemenem a tak jsme si krátce pohovořili o akitách.

Cestou zpět jsme prošli vytesávanou skalní soutěskou a narazili na podstavec, na kterém kdysi musela být nějaká socha. Takhle jsme tam my sami dosadili Oriho a vytvořili další Hachiko monument. V městečku jsme si pak koupili curry klobásky a vydali se na zpáteční vlak. Protože jsme na Oybin jeli ve všední den, odjížděl poslední vlak již krátce po čtvrté hodině. O víkendu toho jezdí více, takže pokud se sem někdy vypravíte, nezapomeňte na to.

V Žitavě jsme se krátce zastavili, abychom si prohlédli alespoň náměstí a přilehlé okolí. Nepočítejte ale s tím, že byste si tam nakoupili nějaké sladkosti domů. I když jsme tam hodinu chodili křížem krážem, neobjevili jsme jediné potraviny. Možná je to tím, že mají za městem Kaufland, každopádně Žitava je ve všední dny všeobecně velmi mrtvým městem.

Výlet na Oybin můžeme každému jen doporučit. Určitě se tam zase vrátíme, je to ráj pro turisty!

Odkazy:

* https://www.luzicke-hory.cz/mista/index.php?pg=zmoybic 

* https://www.hrady.cz/?OID=1836 

* https://www.montanya.org/TURISTIKA/OYBIN/OYBIN.htm 

--> FOTOGALERIE <-- 

5) Paradýz - poslední výlet a taky nejkratší, pomineme-li vosí nálety na Stříbrné stezce. Paradýz je v podstatě cesta kolem řeky a lukami, která se vine periferií Chrastavy. Ori si vyzkoušel chození po hrázi, stejně jako sedni a lehni na tom stejném místě a taky na kamenném oblouku mostku. Hodnou chvíli jsme taky strávili tím, že jsme ho nechali pozorovat exotickou zvěř za plotem místního usedlíka - krom pávů a další drůbeže, jsme zahlídli také vysokou.

--> FOTOGALERIE <-- 

Moc se nám na severu naší vlasti líbilo a určitě se sem zase brzo vrátíme. Vám ostatním vřele doporučujeme - nebudete litovat a rozhodně se nebudete nudit!