Chlupatá

Ori vypráví aneb jeho pohled na události:

Psa dělají chlupy. O tom jsem se mohl v minulých dnech přesvědčit vrchovatě: po všech těch peripetiích a operaci jsem přitahoval pohledy víc než kdy dřív. Zákonitě vždy následovala otázka: "co se jí stalo?" na kterou Velká odpovídala všelijak, protože se jí nechtělo sáhodlouze vysvětlovat celé dějství. Já řešil něco jiného. Všimli jste si? Nikdy neříkali "co se mu stalo?", vždycky jenom "co se jí stalo?". Jí! Jí?! Chápete to? Vypadám snad jako holka? A kdybych čirou náhodou vypadal, vzadu mi visí nezvratitelný důkaz toho, že holka nejsem. Ještě bych to odpustil cizím kolemjdoucím, ale že to nepochopili lidi, kteří mě znají od malička a potkávají mě prakticky denně, to mi hlava nebere. Smrtící ránu mé hrdosti ovšem zasadilo něco jiného: drtivá většina z nich si myslí, že jsem se porval! Já! Mírumilovný, neškodňoučký, konflikty nevyvolávající. Ach jo, už abych zarostl. Takhle totiž vypadám jak Frankensteinovo monstrum: půlka hlavy vyholená, na boku čtverec.. nedivím se, že si jeden dvounožec myslel, že se na mě dělaly nějaké pokusy.

Abych si navrátil ztracenou hrdost, vymyslel jsem ďábelský plán a hned ho začal realizovat: spustil jsem masivní línání. Nejdřív to začalo nenápadně: pustit sem tam chlup ze zadních stehen a trochu podsady z ocasu, ale pak jsem se do toho dal pořádně a systematicky, takže holá místa začala svižně zarůstat. To ale nepotěšilo Velkou, která teď denně chodí se smetáčkem a sbírá stále dokola nové a nové chuchvalce. "My snad doopravdy máme akitu!" běduje, zatímco předtím si stěžovala, že si pořídila kočku (protože si po jídle umývám nohy, nejsem přece čuně!), vepře (no a co, že si tu a tam zachrochtám, měla by být ráda, že mám široký hlasový repertoár!), veverku (prý držím žmoulací věci jako veverka ořech) a kdo ví, co ještě. Typická ženská! Neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane! Ale zpět k línání: po zadních nohách a ocasu přišla na řadu záda, "límec" a hruď. Odevšad mě opouští celé trsy chlupů a když se otřepu, doslova ze mě prší. Ani vyčesávání nezabírá: nekonečné hromady, které ze mě oberou vůbec nejsou poznat. A tak češou pořád dokola, uklízejí a  - nadávají. Vypadaná srst je totiž doslova a do písmene všude. V čistém prádle. V právě otevřené marmeládě. V ranní kávě. V nově zakoupené knize. Tuhle Velká přišla ze srazu se spolužačkami a tvrdila, že dortík bez chlupů postrádá tu správnou příchuť. Doufám, že mluví pravdu, protože jsem teprve začal. Až skončím, budu tak dokonale nahatý, že už nikdo nic nepozná. Letnímu outfitu zdar!