Blíží se konec dalšího roku..

a Ori zanedlouho oslaví už sedmý rok svého života. Letos to budou bezmála také tři roky, co už se aktivně neangažuji v akitím hnojišti.

Tři roky jsou dlouhá doba. Za tři roky se toho může mnoho stát - toho dobrého, i toho špatného. Je tedy víc než smutné konstatovat, že za tři roky se v našem malém českém akitím hnojišti nezměnilo prakticky nic. Dokládá to nejenom nejnovější výšplecht našich "renomovaných chovatelů" v aktuálním vydání Psích kusů (kdo ví, co se tu před třemi lety událo, nestačí se divit a nezachrání to ani zmínka o SA a to, že by se na nemocných psech nemělo množit.. že, dámy... "chovatelky"! Jestlipak i nadále vykládáte zájemcům o štěňata, že SA sice existuje, ale vás se rozhodně netýká?), ale i mini historka, která se mi nedávno stala, když jsem potkala známou, která si akitu pořídila. Krátký rozhovor s ní mě utvrdil v tom, co Bible tvrdí už dávno: Vanitas vanitatum et omnia vanitas, tedy: Marnost nad marnost, vše je marnost.

Staří bojovníci se stáhli a povstává nová generace akitářů, která si nechává vymývat mozek "chovateli" či kluby. A kruh se uzavírá.

I když to všechno stálo spoustu sil, bezesných nocí, znechucení, a leckdy i nervů, i přes výhružky a posměšky stálic akitího hnojiště to nebyla prohra. Všeho totiž jen do času. I kdyby to mělo být ještě několik dalších let.

Tři roky jsou dlouhá doba a já se již angažuji jinde a smyslupněji. Pořád se to týká zvířat, ale tentokrát těch, na nichž si ani přinejlepším žádný množitel nikdy kapsu mastit nebude.

Inugoya však zůstává i nadále, i když její budoucí podoba je zatím ve hvězdách. 

Hezkou adventní neděli!